Kdo řídí mozek

Neurochirurg akademik Arnold Smejanovič zabývající se výzkumem mozku k otázce řekl: „Před sebou vidím hmotu. Její buňky obsahují takové množství znalostí, že člověku se chce smeknout klobouk podobně jako Newton před každým badatelem, který ji zkoumal.

Není jasné, jak mozek „pracuje“. Víme, že pro jakýkoli signál z nervu, ucha nebo oka mozek vytvoří „obraz“. Díky čemu ale nakonec člověk pochopí, co je opice, co lampa a co je on sám? Mozek je jednoznačně výkonnější než kterýkoliv superpočítač. Nejúžasnější na tom je, že vědomí v těle nemá žádné místo a spojení mezi mozkem a myšlenkou je naprostá džungle, hluboké tajemství. To pravděpodobně patří Stvořiteli.“

O konceptu „Stvořitel“ se dnes vědci už nebojí hovořit a tím potvrzují, že přesahuje naše chápání, uvědomění i představivost.

Dnes vědí, že drážděním určitých oblastí mozku konkrétními podněty, vzniká zvláštní typ složitého uspořádání spojů mezi nimi. Ale co dál, nevědí.

Tady je výstup, tam je vstup, mezi nimi nějaké spojení a jinde zas jiné, ale podstata toho není jasná. Nevíme, co se vlastně děje uvnitř! Co je to za myšlenku otisknutou v člověku, dávající mu v nějakém rozsahu pocit existence?

Vytváří v člověku obraz, kterým ho ovlivňuje a utváří. On to přijímá jako informace, zpracovává je a působí zpětně. Kde je to všechno? V mozku ne.

Ve skutečnosti existuje jedno obrovské „mozkové centrum“, řekněme silové pole, kde je úplně všechno. Jeho jméno je Stvořitel. S tímto polem jsme spojeni a větší či menší měrou se v něm stále nacházíme.

Bohužel sami nevidíme propojení všeho do jediného sjednoceného celku, nevnímáme v úplném rozsahu možností pravý obraz vesmíru. Proto se nám zdá všechno neuchopitelné, jak a odkud to pochází. Ale neomezujme se jen na šedou hmotu nebo její malé detaily, je třeba pochopit, že kromě tohoto silového pole nic není.

Právě odhalení, že vlastnosti mozku jsou nekonečné, nás povede k přijetí faktu, že přes tento biologický i duchovní superpočítač, kontaktní bod, jsme uvnitř Stvořitele (silového pole) a úkolem lidstva je zviditelnit naši komunikaci s Ním.

Nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu John Eccles říká: „Mozek nevytváří myšlenky, pouze je zvenčí přijímá. Kde se rodí teorie, hypotézy, objevy, to fyziologové zatím nevědí. I já si myslím, že mozek je bytost v bytosti, tajemství pod sedmi pečetěmi.“

To je správně. Proto musíme studovat vědu kabalu.

A velký ruský chirurg Pirogov napsal: „Mozek jednotlivce slouží jako orgán myšlení pro mysl světa. Je nutné uznat existenci kromě intelektuálního i jiné, vyšší, světové myšlení.“

Ano. Přirozeně. Proto jsme všichni propojeni skrze to, čemu se říká mozek. Ale to už není mozek, je to duše.

Když už mluvíme o duši, akademika Smejanoviče se zeptali: „Kde je místo duše? V mozku, v míše, v srdci?“, odpověděl: „Myslím, že tato substance místo nepotřebuje. Pokud existuje, pak je paní celého těla.“

Ne, Duše je obrovské silové pole Vyšší mysli, ve kterém existujeme.

Je tedy nemožné říci, kde je její místo?

Zaprvé, ve Vyšším světě neexistuje místo, prostor ani pohyb. Zadruhé, naše těla neexistují. To je iluze, kterou v sobě vykreslujeme. Kniha Zohar a věda kabala otevřeně mluví o tom, že sebe i náš svět si představujeme ve velmi omezených rozměrech a formách, které ve skutečnosti neexistují. Je to iluze.

Dojdou k tomu akademici?

Ne. Budou schopni teoreticky se nějak dohadovat, ale vědecky nebudou schopni toho dosáhnout. K tomu je třeba mít jiné vidění.

Postupně dojdou k vědě kabala, odloží svoji „šedou hmotu“ stranou a svět začnou poznávat skrze touhu odevzdávat a touhu přijímat.

Současný způsob chápání světa u nich probíhá cestou rozumu namísto jediné touhy. Jakmile se do ní člověk zapojí, začíná vnímat skutečný svět.