Neukojitelný hlad člověka po moci

Člověk od pradávna touží po moci. Od úsvitu věků boj o moc narušuje poklidný život lidí. I dnes hlad po moci pustoší a ničí bezpočet životů. Moc mění lidi v tyrany. Nemůžeme tuto touhu porazit, ale můžeme ji využít pozitivně. Pokud se to nenaučíme, zničí nás všechny.

Dalo by se říci, že touha po moci je přirozenou vlastností člověka. Chceme mít pod kontrolou vše kolem sebe. To platí nejen o nelítostných vládcích, ale o každé lidské bytosti.

Hlad po moci v nás existuje od okamžiku, kdy se narodíme. Podívejte se, jak děti chytnou vše, co jejich ruka udrží. I to je touha ovládat, držet. Je to bytostní stav naší touhy: chtít vlastnit a ovládat všechno, co vidím, dostat to pod svou vládu, abych měl vše pod kontrolou, aby se mi vše podřídilo.

Jinými slovy, touha po moci začíná od nejzákladnějších potřeb a zvyšuje se až do úrovně, kdy lidé kvůli posedlosti po moci ztrácejí schopnost správného úsudku. Počáteční touha je přirozená, ale u lidí se vyvíjí v ničivé monstrum.

Problém není v tom, že něco chceme, ale v tom, že naše touhy rostou nad úroveň, kde je již nedokážeme dát do rovnováhy. Nakonec se z nich stanou touhy nejen získat to, co chceme, ale hlavně zabránit ostatním, aby získali to, co chtějí oni, a mít je v područí.

Moudře panovat

Existují dvě základní síly: brát a dávat. Projevují se na všech úrovních, fyzické, biologické, emocionální i morální. V celé přírodě se protiklady vzájemně vyvažují. U lidí síla chtít dostávat roste z generace na generaci a roste po celý náš život, dokud se nevymkne z rovnováhy a kontroly. Abychom udrželi rovnováhu, kterou zbytek přírody přirozeně udržuje, musíme se naučit, jak na to.

Již od útlého věku musíme děti seznamovat s lidskou přirozeností, s tím, jak ji můžeme udržet pod kontrolou, jaké cíle bychom si měli stanovit a jak jich dosáhnout konstruktivním způsobem pro sebe i pro společnost. Musíme dětem ukázat, které sociální prostředí je pro ně dobré a které ne a proč, a ukázat jim, jaké škody může napáchat bezohledný egoismus.

Jakmile lidé získají kontrolu nad svým egem, mohou ho využívat pozitivně a konstruktivně. Mají-li tito lidé touhu vládnout a naučí se ovládat své ego, mohou se stát skvělými vládci. Budou schopni odolávat stupňování a rozpínání ega a místo toho, aby říkali „l’état, c’est moi“ (stát jsem já), jako Ludvík XIV, budou se cítit pokořeni výsadou, kterou jim veřejnost propůjčila, aby moudře panovali.

Vůdce zcela jistě musí mít vrozený pocit, že není dost dobrý. Pokud vůdce nemá pocit, že ostatní lidé vědí víc, jsou schopnější nebo mají více zkušeností a moudrosti, nic mu nezabrání stát se tyranem. Nicméně pokora a určitý pocit méněcennosti omezují ego a umožňují lídrovi zůstat pozorným, vděčným a především starostlivým.