Hra nad životem a smrtí

„Celý náš život je hra,“ řekl Shakespeare, ale pravá hra je ta, která je nad životem a smrtí.

Pokud je hra celý náš život, není třeba, aby člověk v životě rozlišoval mezi skutečností a hrou, stačí prostě proměnit život ve hru. Právě to nás bude naplňovat.

Přitom klidně mohu zůstat malým dítětem. Dokonce je zapotřebí, abych se cítil jako malé dítě. Vždyť co znamená „být velký“? V čem jsem velký? Nikde a v ničem. Naopak, jenom když cítím, že jsem maličký ve srovnání s vesmírem, s celým tím obrovským vesmírem, otevírají se přede mnou široké možnosti k pochopení, mám čím být naplněný a inspirovaný. Pokud se cítím větším, naplnění získat nemohu. Cítit se maličkým je nutná podmínka k tomu, abych se vydal na vzrušující cestu životem s otevřenýma očima a otevřenými ústy.

Pravou hru je možné proměnit v nekonečnou hru, v nekonečnou radostnou tvořivost, která nikdy neskončí.

K tomu však potřebujeme spoluhráče. Tuto hru nemůžeme hrát sami. Když je nás více, hrou mezi sebou vytváříme úplně jiné kombinace vzájemných vztahů a propojení, jakousi strukturu podobnou obrázkům v kaleidoskopu. Viděli jste někdy kaleidoskop? Když s ním otáčíte, všelijaká malá sklíčka uvnitř se mění na různé struktury. Takto si společně můžeme hrát i my.

Dokonalost naplní člověka smyslem

Když ze sebe při hře vytváříme kaleidoskop, vznikají nám nádherné obrázky! Začneme vnímat, že jsme spolu v radostné kompatibilní součinnosti, jsme úplným člověkem, „Adamem“, který zahrnuje všechny elementy v jednom vzájemně propojeném celku.

Taková hra začíná tehdy, když člověk odhalí skutečný vesmír a opravdu a se vší vážností začne hrát podle jeho pravidel.

Se vší vážností znamená, že se tato hra hraje nad životem a smrtí. Není to „Hra na život a na smrt“, je nad pozemským životem i smrtí. Takovou hru člověk hraje tehdy, když si hraje na spojení s ostatními a společně s nimi buduje dokonalost. Jedině dokonalost může člověka naplnit smyslem.