Jak je důležité projevovat lásku druhým i když ji necítím?

Abychom dosáhli vyšší kvality lásky, než jakou pociťujeme v každodenním životě, musíme hrát hru. Proč právě hru? Je to proto, že si ve hře nehrajeme na to, kým jsme nyní, ale na to, kým bychom chtěli být.

Bez her by se nerozvíjelo lidstvo jako celek. V dětství jsme hry často vnímali jako absolutní pravdy a jejich hraním jsme se rozvíjeli v různých oblastech. Kdybychom se ponořili do hraní nějaké hry, jako to dělají děti, nemohli bychom přestat; žili bychom v této hře stále víc a více a byli bychom v ní stále lepší a lepší.

Studium v kabalistické skupině

V kabale je hra na hraní pozitivních, láskyplných a pečujících spojení – spojení, která existují v našem vyšším, věčném a dokonalém stavu – klíčovým praktickým nástrojem k dosažení cíle studia kabaly: odhalení Stvořitele, vyšší altruistické síly lásky a spojení.
Kabalisté nám radí, abychom milovali druhé. I když dokonce jen předstíráme, že druhé milujeme natolik, nakolik se do takové hry můžeme vložit, v této lásce začneme pociťovat Stvořitele.

To je také jeden z hlavních důvodů, proč kabalisté vždy studovali v malých skupinách, kterým se říká „desítky“. Poskytují místo, kde můžeme v praxi uplatňovat lásku k druhým, kde každý člen alespoň předstírá, že miluje druhé, a takto se společně snaží vytvořit atmosféru, která podporuje vzájemné otevírání srdcí. V takové atmosféře se každý člen nakonec „rozpustí“ ve společném poli lásky, které začne naplňovat spojení, jež vytvářejí.

Tento proces vyžaduje předstírání lásky tak dlouho, dokud se láska k druhým nestane druhou přirozeností. Tím, že lásku k druhým stále znovu a znovu předvádíme a několikrát denně se k ní vracíme, začleníme se do této láskyplné tendence natolik, že se v ní nakonec rozplyneme. Tímto způsobem si připravíme vhodné podmínky pro dosažení odhalení Stvořitele.

Začlenit do sebe lásku znamená propojit se se Stvořitelem. Předstíráme lásku, dokud nepřestane být hrou a nestane se hrou celého našeho života. Nejprve ji hrajeme uměle, předstíráme, že druhé milujeme, aniž bychom k tomu pociťovali zvláštní touhu. V této fázi se musíme přesvědčit, proč je zapotřebí vyvíjet takové úsilí bez zvláštních citů, to znamená spojit toto úsilí s vyšším cílem, kterého chceme dosáhnout.

Pozitivní příklad

V určité fázi se v nás náhle probudí hřejivý pocit. Pokud studujeme v kabalistické skupině, pak nám úsilí o láskyplné vztahy, jež v této skupině vynakládají ostatní, ukazuje pozitivní příklad. Když vidíme, jak hluboce se oddávají lásce k druhým, může to v nás probudit pocit, že jim nejsme schopni dávat stejnou vroucí lásku. Pak můžeme přehodnotit svůj postoj k druhým i k životu obecně a na základě toho znovu získat sílu potřebnou k vystoupení ze svého sobectví, abychom mohli milovat druhé.

Tato neustálá kalibrace našeho postoje vede k bodu, kdy materiální realita ztrácí svůj ústřední význam a zůstává pouze vznešený a opravdový pocit lásky.

Když se tato pravá láska projeví, naše egoistické „já“ je nahrazeno silou samotné lásky, Stvořitelem. K takovému odhalení může dojít právě tehdy, když předstíráme lásku k druhým v průběhu nesčetných stavů, aniž bychom k tomu cítili přirozené pohnutky.

Tyto snahy slouží k tomu, abychom minimalizovali význam našeho vztahu k našim přirozeným, sebestředným požadavkům a vytvořili místo, které se pak může naplnit novou kvalitou: silou lásky, altruismu a spojení jako takového, kvalitou Stvořitele.