Jako lidstvo se podobáme dospělým, kteří si na pískovišti spokojeně hrají s autíčky

V průběhu lidského vývoje byla příroda vždy dárcem, naopak člověk ve svém egoistickém vývoji byl vždy příjemcem na úkor druhých. Je to ale proces zcela přirozený, protože podle plánu přírody se měla po určitou dobu nacházet evoluce člověka v této fázi egocentrického vývoje.

Je to podobné jako u dětí, které cítí potěšení z toho, že si berou vše, co jim rodiče poskytují. Když dospějí, postoj rodičů k nim se změní: „Tak dost, uč se být samostatný. Pracuj, převezmi zodpovědnost za svůj život a nes následky svých chyb.“

Vyrůstali jsme jako děti tisíce let, ale dnešní svět prošel ve vztahu k nám výraznou změnou. Stal se globálně propojeným a vzájemně závislým systémem a stejně tak od nás vyžaduje chování jako od dospělých – abychom se těmto změnám přizpůsobili a naše vzájemné vztahy splynuly s vývojem přírody. Stejně jako ve věku 20-25 let začíná člověk pracovat, budovat si život a vztahovat se ke světu na nové úrovni, tak i lidstvo nyní vstoupilo do dospělosti.

Odpovědnost za svůj život

Ačkoli je naše přirozenost egoistická a upřednostňuje vlastní prospěch před prospěchem druhých a přírody, dospěli jsme do fáze, kdy se musíme stát nezávislými na této přirozenosti. Je nutné dojít k rozhodnutí, že ji už nechceme používat a že na základě nové přirozenosti chceme vybudovat novou společnost, která bude nad egoistickými potřebami vytvářet vztahy dávající, přinášející dobro všem.

Po tisíce let probíhal vývoj našeho egoismu a v současnosti se z něj vyvinula nová touha na zcela protikladném základě: touha po spojení, vzájemné podpoře, odpovědnosti a péči. Pokud nebudeme ochotni přizpůsobit své postoje novým požadavkům, které na nás příroda klade, poneseme následky: Do našich životů vstoupí mnoho forem utrpení v osobní, společenské, světové i ekologické úrovni.

Přešli jsme do dospělosti, ale tomuto přechodu se bráníme. Dospěli jsme, ale nechceme opustit život dítěte, kdy jsme neměli žádné povinnosti, odmítáme převzít břemeno odpovědnosti za svůj život. Stále lpíme na hračkách a zábavách svého dětství a neděláme žádné pokroky ve zdokonalování vzájemných vztahů. Ve skutečnosti to vytváří alarmující obraz dospělých, kteří spokojeně sedí na pískovišti a hrají si s autíčky a panenkami.

A nejedná se jen o obyčejné lidi, ale i o přední a uznávané světové osobnosti, které nemají žádnou ochotu k dalšímu rozvoji. Myslí si, že si stále mají s čím hrát – akcie, peníze, auta, víno a filmy… abych jmenoval alespoň některé. Tvrdí: „Proč se zabývat vzájemnou odpovědností, když máme dost hraček, se kterými si můžeme hrát?“

To je velký problém. Kvůli naší neochotě rozvíjet vzájemné vztahy tak, abychom je přizpůsobili novým podmínkám globální propojenosti a vzájemné závislosti, trpíme mnoha ranami, které bychom mohli změnou chování zmírnit. Pokud se tomuto přechodu budeme i nadále vyhýbat, stanou se nám rostoucí bolesti neustálou připomínkou, že nakonec budeme nuceni z pískoviště odejít. Doufám, že se nám to podaří co nejdříve.