Kam nás zavede historie?

Za prvé, co je to historie? Historie je vývoj přání. Začíná to od těch nejmenších a nejjednodušších tužeb, které má každý z nás: touha po jídle, sexu a rodině. Pokračuje to růstem vyšších potřeb, jako je touha po penězích, cti, moci a vědění. Rozvoj tužeb je spojen s vývojem společnosti, ve které probíhá rozvoj komunálních, městských, státních a nakonec globálních světových vztahů.

Zápasy lidí vnímáme podle stupně rozvoje našich přání. Nejprve jsme bojovali mezi sebou v různých osadách a později jako malé nesourodé státy. Nakonec jsme se sjednotili v různých aliancích, abychom mohli pokračovat ve vzájemném poměřování a tento proces nás přivedl k tomu, co máme dnes.

A co máme dnes?

Dnešní úroveň rozvoje našich přání nás přivádí k rostoucímu povědomí o našem globálním propojení a vzájemné závislosti, což nám ukazuje marnost vzájemného boje.

Řekněme, že se jedna země uzavře před světem. Co by se potom stalo?

Nedokážeme si v plném rozsahu uvědomit, k čemu by takový jev vedl. Svět by se zastavil. Ovlivnilo by nás to na mnoha úrovních, od naší nejzákladnější schopnosti ovládat jednoduché nástroje a přístroje, přes nedostupnost některých potravin až po ekonomické potíže a řadu dalších jevů. Svět by se zkrátka uzavřel.

My nemáme ponětí, jak moc jsme na sobě skutečně závislí a jak křehké jsou naše životy. Dnes nemůžeme vést světovou válku, protože žádná země se nestará jen sama o sebe. Mezi zeměmi existuje vzájemná závislost na úrovni pouhých nezbytností, které potřebujeme pro naše přežití.

Představte si lidskou evoluci jako stavbu, kterou jsme začali stavět před mnoha tisíci lety. V přízemí jsme měli vlastní zahradu, sklep a pěstovali jsme vlastní plodiny, tj. měli jsme možnost zajistit si každodenní potřeby. Dnes žijeme ve dvacátém patře této budovy a nemůžeme žít jako kdysi v přízemí.

Vzpomínám si na své dětství v malém městě Vitebsk se čtvrt milionem obyvatel. Měli jsme malý pozemek a velký sklep, kde jsme uchovávali brambory, zelí, česnek a cibuli, jako všichni tehdy. Tyto potraviny jsme připravovali na rok dopředu, aby rodina neumřela hlady a stejně tak to bylo u většiny obyvatel

Dnešní svět je úplně jiný. Dnes máme velké obytné oblasti a města s více než milionem obyvatel. Pokud by se systémy, které zajišťují jejich základní potřeby, zhroutily, zažili bychom krizi globálního rozsahu. Neuvědomujeme si, co by se stalo, kdyby několik velkých zemí přestalo najednou fungovat.

Nová přirozenost

Pokud tedy chceme ovlivnit pozitivní posun k harmoničtějšímu a mírumilovnějšímu světu, musíme si uvědomit, že naše vzájemná globální závislost je stále těsnější, že miliardy lidí na této malé planetě jsou všichni na jedné lodi, a proto bychom se měli začít chovat k ostatním jako k sobě samým nebo alespoň jako k členům jedné globální rodiny.

Historie nás vede, abychom se stále více propojovali. Máme-li si naše rostoucí propojení uvědomit pozitivně, pak se musíme naučit, jak v tomto procesu funguje naše přirozenost: že jsme se narodili do egoistické povahy, která si přeje mít prospěch na úkor druhých a na úkor přírody, že při takovém životě nemůžeme být nikdy skutečně spokojení, a navíc, že v jejím čele stále více trpíme.

S rostoucím povědomím naší přirozenosti se také musíme naučit, jak ji obrátit v novou přirozenost: harmonicky si uvědomit naše rostoucí propojení a vzájemnou závislost změnou naší povahy z egoistické na altruistickou. Pokud přizpůsobíme naše vzdělávací, mediální a sociální návyky tak, aby nás nasměrovaly k této změně – od egoismu k altruismu – pak zažijeme naše těsnější propojení jako obrovskou novou formu spokojenosti, štěstí a sebedůvěry, která naplní náš život. Pokud ne, pak se budeme dále vyvíjet prostřednictvím rostoucího utrpení.