Kam se ubírá Evropa

Stále častěji slýchám o zhoršující se hospodářské situaci v Evropě. Přátelé a studenti z celého kontinentu mi říkají, že se život v jejich zemi zhoršuje, že je stále těžší vyžít a že ztrácejí naději. Já na to upozorňuji už pěkných pár let. Nicméně řešením je i nyní to, co bylo vždy – převýchova od sebestředného postoje, pod který se Evropané podepsali, k vstřícnému a ohleduplnému. To je pro kontinent jediné východisko.

V současné době není důvod, aby se situace zlepšila. Zprávy o rostoucích cenách bydlení a zboží v České republice, o migraci za prací z Maďarska, o rostoucí nerovnosti mezi vnitrozemím Španělska a jeho přímořskými oblastmi a o nesčetných dalších problémech, o nichž jsem slyšel, zdaleka nepostihují ani jejich povrch. Navíc boj zemí „druhého a třetího řádu“ v Evropě proti bohatým evropským zemím nepomáhá ani utlačovatelům, ani utlačovaným. Evropským zemím hrozí válka a přistěhovalci, kteří se na kontinent valí, situaci jen zhoršují. Co budou dělat nyní, když se evropská ekonomika zastavuje? Přidejte k tomu „třešničku na dortu“ alias „koronavirus“ – a máte na krku velmi nejistou a nestabilní situaci.

Nejsem optimista, ale dokud existuje naděje, musíme se snažit vysvětlit jedinou cestu z této sestupné spirály. Evropu lze zachránit pouze tehdy, pokud lidé a národy přestanou hledět pouze na svůj osobní prospěch. V ekonomice, kde vše na sobě závisí, pojem „osobní zisk“ prostě neexistuje. „Vzájemná závislost“ a „osobní“ jsou v jistém smyslu oxymóron.

Osud Evropy

Nikdo nemůže Evropě říkat, co má dělat, musí vzít svůj život do vlastních rukou. Musí však brát v úvahu životy všech, nejen těch z bohatých zemí, jinak zničí všechny životy. Evropa se musí naučit, co to znamená být ohleduplný, dbát na to, aby každý, opravdu každý, měl to, co potřebuje. Má-li být společným trhem, jak prohlašuje, pak musí dbát na společné všeobecné blaho. K čemu by jinak společný trh vůbec byl?

Aby mohl vzniknout (skutečně) společný trh, musí existovat společný zájem. To znamená, že Evropa musí především zastavit příliv lidí z celého světa, zejména pak z Asie a Afriky. Jejich zájmy se od evropských velmi liší a jejich kultura nemá s evropskou nic společného. V současné době není Evropa schopna unést invazi cizinců, kteří mění její kulturní a náboženské složení, a to navíc k hospodářským a společenským problémům, které už má.

Dále, jakmile zastaví příliv migrantů, musí se postarat o to, aby všichni v Evropě měli alespoň minimální a důstojné životní podmínky. Pokud bude jedna část evropského trhu opomíjena, celé uspořádání se zhroutí jako domeček z karet.

A za třetí, péče o zaopatření všech musí být samozřejmostí, stejně tak jako člověk neopustí blízkého člena rodiny. Takové jednání však vyžaduje, aby Evropa překonala staletí válek, spiknutí a zlé krve mezi zeměmi. Nesmíme zapomínat, že obě dosavadní světové války začaly v Evropě, a to z pádných důvodů. To je ta výchova, o které jsem mluvil na začátku tohoto článku: výchova ke vzájemné odpovědnosti, důvěře a dobré vůli.

Trvalá změna může být pouze výsledkem důkladného vzdělávacího procesu. Pokud se na něm všechny země shodnou, může Evropa vyjít z výzvy, které čelí, vítězně. Pokud naopak dovolí, aby se země zřekly vzájemné odpovědnosti, nebo dovolí, aby se sem nadále hrnuli cizinci, je odsouzena k zániku. Nebude to už trvat dlouho a o osudu Evropy se rozhodne – ať tak či onak.