Krize v rodinách? Možná jde o nový začátek.

Co instituce rodiny očekávat v budoucnu? Je možné ji udržet, posílit, vyvážit? Jaké těžké zkoušky ji čekají? Do jakého stavu bude muset lidstvo dospět, než si uvědomí, že je třeba začít něco dělat?

Domnívám se, že tento rok bude instituce rodiny společně s dalšími veřejnými institucemi podrobena velmi vážným zkouškám.

Budou pokračovat problémy v rodině, odloučení dětí od rodičů, rodičů od sebe navzájem, rozdělení mezi rodinami, mezi generacemi: otců a dětí, prarodičů a vnuků. Lidé nebudou cítit, že k sobě vzájemně patří: porodili – porodili, vychovali – vychovali, a teď odcházím.

Nakonec dospějeme do stavu, že nikdo nemá k nikomu povinnost, nikdo nemá právo od nikoho nic požadovat: „Nechte mě! Co mi je do vás a vám do mě?!“

Poté, zároveň s obecným pochopením zla, které je nám podstrčeno naším egoismem, si konečně začneme uvědomovat, že neexistuje žádná jiná cesta než začít napravovat to, co je. Neboť život se stane tak nesnesitelným nejen v rodině, ale ve všech jeho aspektech, že člověk nebude věřit v budoucnost ani v přítomnost.

A začne si uvědomovat, že být sám mezi lidmi je horší než být sám v džungli, kde nevíš, kam šlápnout, aby tě něco neuštklo nebo na tebe shora nezaútočilo. Člověk se bude cítit v ohrožení: jako by se nenacházel mezi lidmi, ale v lidské džungli, a nemůže se jednoduchým způsobem dostat do nejbližšího obchodu a zpět. Pocítí nejen to, že mu nikdo nemůže pomoci, ale také to, že se to nikdo ani nechystá udělat.

Doufám, že to bude stačit, aby si uvědomil, že je neustále nutné něco dělat s naší lidskou přirozeností. Pak bude naslouchat a uslyší, že existuje metoda, která tuto povahu napravuje a je připravena to udělat. Vše záleží na samotném člověku. Možná, že se pak na nás obrátí.