Lítost na smrtelné posteli

Lidé na smrtelné posteli velmi často litují toho, co v životě neudělali, například, že příliš pracovali a nevěnovali dost času rodině a přátelům. Takové chvíle v nich však mohou probouzet i pocity vděčnosti – za manžela, děti a přátele, kteří je v posledních chvílích obklopují.

Proč vlastně lidé až v posledních chvílích svého života přemýšlejí o tom, co je v životě důležité?

Protože dělají poslední životní výpočty a uvědomují si, že už nemohou vykonat nic dobrého. Proto cítí lítost. Probouzí se v nich přání všem odpustit a všechny požádat o odpuštění. Na konci svého života touží poprosit Stvořitele o odpuštění, že se s ním nedokázali správně spojit.

Ačkoli tyto myšlenky u mnohých lidí vznikají až v posledních okamžicích života, měli bychom se jimi zabývat už během života, od chvíle, kdy získáme určité sebeuvědomění. Výsledek tohoto zkoumání by v nás měl probudit otázku: „Nacházíme přízeň u Vyšší síly?“

A jak poznáme, zda nacházíme přízeň u Vyšší síly?

Nepoznáme to. Ale tím, že se budeme znovu a znovu sami sebe ptát, kousek po kousku se napravíme. Navíc bychom měli být Stvořiteli co nejvíce vděční za vše, co jsme vytrpěli. Vděčnost je důležitá, protože skutečně nevíme, co je dobré a co špatné, a tak musíme žehnat špatnému i dobrému a zároveň se snažit být dobrými.