Mezi bolestí a odpuštěním

Když nám někdo ubližuje, velmi to bolí a – může se to stát kdykoli. Okamžitě vyvstává otázka: Kde je prostor pro odpuštění a co to vůbec je?

Je lidskou přirozeností užívat si, těšit se vším, co je nám příjemné. Chceme si užívat jídlo, sex, rodinu, peníze, pocty, moc, informace a pokud možno, všechno dohromady. Neustále pracujeme na naplnění svých tužeb a zvažujeme, kolik energie bychom měli do něčeho konkrétního vložit v závislosti na očekávaném výsledku.

Pro ilustraci řekněme, že si chceme koupit pěkné oblečení pro obzvlášť slavnostní příležitost. Investujeme do něj velkou částku peněz, která se rovná téměř týdenní práci, a máme z koupě velké potěšení. Přijde dlouho očekávaný den, my si nové oblečení oblékneme a s úsměvem od ucha k uchu se procházíme mezi všemi. Lidé chválí: „To je ale krásné oblečení.“ Hruď se dme pýchou.

A najednou někdo přede všemi pronese: „Co to máš na sobě za legrační oblečení? Co je to za kostým?“ A od té chvíle se realita mění. Všichni se chichotají a nás naplňuje stud.

Ještě tentýž večer potkáváme stejnou osobu znovu a ta nám tiše říká: „Omlouvám se, jestli jsem předtím řekla něco nevhodného.“ Podíváme se na ni a okamžitě reagujeme odmítnutím. Je taková žádost o odpuštění odčiněním způsobené újmy? Určitě ne. Proto ji nepřijímáme.

Probuzení vnitřních otázek

Skutečné ospravedlnění by mělo vynahradit částku, kterou jsem investoval do nákupu obleku, všechna očekávání, že se mi dostane komplimentů, úcty a uznání, naděje, které byly nahrazeny opovržením, výsměchem a hanbou. Za všechno, co se ve mně nahromadilo, potřebuji náležitou kompenzaci.

Odškodnění se může uskutečnit prostřednictvím pomsty, jak se to obvykle dělá, nebo alternativně tím, že dotyčná osoba přijde za mnou s upřímnou omluvou a přesvědčí mě, že chápe škodu a hroznou urážku, kterou mi způsobila. Řekněme, že dotyčný vypíše šek, který by pokryl například nákup dalších deseti obleků. Pokud v takovém případě cítím, že omluva je skutečně upřímná, a šek mi také připadá dostatečně úctyhodný, jsem ochoten odpustit a vymazat záležitost, jako by se nestala.

V zásadě platí, že velikost bolesti musí pokrýt náležité odškodnění. Odpuštění, pomsta, urážka, urážka, investice, to všechno jsou věci, které se měří pouze ve vztahu k mé egoistické touze užívat si. Pokud se ego stále cítí zraněné a žádá pomstu, znamená to, že místo zranění nebylo zaplněno náležitou kompenzací. Rána v srdci je stále otevřená a bolí, takže nemůžeme skutečně odpustit.

Až dosud jsme analyzovali jevy, které všichni známe. V určitém okamžiku člověk může pocítit, že touha po pomstě, hledáni cti, boj o kontrolu a války – se stávají pro nás nesmírně vyčerpávajícími. Ničí naše zdraví, naše vztahy, celý náš život. „Co z toho všeho mám,“ začneme se sami sebe ptát, „Pro co se oplatí žít? Je tohle moje životní poslání, je tohle všechno, co mám dělat?“.

Probuzení těchto vnitřních otázek nás přivádí ke snaze o vnitřní rozvoj, k metodě překonávání omezení egoistické povahy. Tato moudrost učí, že velkým smyslem naší existence na zemi je objevit univerzální sílu přírody, kvalitu lásky a dávání, a objevujeme ji tím, že si osvojíme podobnou kvalitu jako je ona. Toto odhalení se nazývá duchovní, protože každou lidskou bytost pozvedá na vyšší, věčnou a úplnou úroveň existence.

Jak k tomu dochází?

Zjednodušeně řečeno, rozvíjením láskyplných vztahů v malé skupině, která slouží jako laboratoř, kde se vzájemně doplňujeme způsobem, kterého sami nemůžeme dosáhnout. Učíme se vzájemně propojovat v harmonii, podobně jako různé orgány v těle. Zranění, náprava, pomsta, odpuštění, všechny tyto hry ztrácejí svůj význam, protože chápeme, že nebojujeme proti sobě, ale všichni společně se povznášíme nad své úzkoprsé kalkulace tváří v tvář naší společné egoistické povaze.

Když si uvědomím, že jsem někomu ublížil, jdu přímo za tím člověkem a zeptám se ho, co mohu udělat, abych napravil to, co jsem zkazil. Přiblížit se k němu nebo k ní, spojit se s danou osobou a udělat vše pro to, abych obnovil sílu lásky mezi námi.

A pokud mi někdo ublížil, potřebuji si uvědomit, že to není jeho vina, ale lidského ega, a snažím se dotyčnému pomoci povznést se nad něj. Tímto způsobem se postupně blížíme k situaci, kdy se náš svět stává místem, kde je radost žít s nejvyšší silou přírody, ve vzájemnosti, podpoře a důvěře.