Pesach, to znamená konec vlády Faraona

Pesach je symbolem osvobození z egoismu. Z nadvlády pozemské, materiální přirozenosti našeho vlastního „Faraona“. Jím jsme všichni zcela ovládáni. Kromě jediného bodu. Kromě malé jiskry v srdci spojující nás se Stvořitelem.

Jen bod v srdci nám dovoluje obracet se ke Stvořiteli a žádat o pomoc, aby nás vytáhl z Faraonova područí. Od Stvořitele jako by k nám vedlo lano, kterého se přepevně držíme, aby nás s ním On vyvedl ven.

Epidemie koronaviru, domácí karanténa, stavy úzkosti, krajní situace, které lidstvo dnes a denně prožívá, to lze chápat jako období příprav před odchodem z Egypta, z otroctví egoismu, vlády rozdělující touhy přijímat, příprav na přechod ke vzájemnému spojení.

Až pocítíme tu opravdovou jednotu mezi námi, znamená to, že jsme vyšli z Egypta svého egoismu a vstoupili do země Izrael, do země touhy směřující přímo ke Stvořiteli, Isra-El (jašar-kel).

Náš současný stav je Egypt, kde každý žije uzavřen ve svém egoismu. Naproti tomu země Izrael, stav touhy směřující přímo ke Stvořiteli. Přechod z Egypta do Izraele, změnou podstaty jednoho stavu ve druhý, se nazývá odchod z Egypta a sestává z několika částí.

Doufejme, že brzy projdeme touto proměnou a naše přání dojdou ke Stvořiteli, do nádoby zvané duše. Tehdy se staneme hodnými vnímat, cítit a žít na vyšším stupni života na zemi.

Každý si přeje opustit Egypt, svůj egoismus, starý přístup k životu, který nás nutí myslet jen na sebe a starat se jen o sebe. To je nám vrozeno. Až nyní, probouzející se bod v srdci nás zve k opuštění egoismu.

Zpočátku chci přejít z jednoho světa do druhého jen proto, abych se měl lépe. Ale postupně si začínám uvědomovat, že přechod ze světa do světa, z Egypta do země Izrael nás pozvedá na vyšší stupeň.

Egypt znamená práci pro sebe. Israel práci pro Stvořitele, Jemu pro potěšení. A aby to bylo možné, dostáváme jednoduché vodítko: dokud myslím na druhé, směřuji ke Stvořiteli.

Pak Stvořitel rozbil původní touhu na mnoho částí, abychom pochopili, jak moc každý myslíme sám na sebe. A že se musíme naučit myslet na druhé, jestli opravdu chceme směřovat k Němu. Protože právě a pouze skrze vztah k druhým, se dostáváme do vztahu ke Stvořiteli.

Tehdy se začínáme připodobňovat Stvořiteli: jak On na nás myslí, tak my se učíme myslet na Něj. Začínáme ho vnímat, pociťovat, přibližovat se k Němu, spojovat se s Ním.

Míra mého propojení s lidmi, se společností, určuje můj záměr ke Stvořiteli a prohlubuje schopnost Ho vnímat. V tom je obsažen celý proces odchodu z Egypta. Procházíme mnoha proměnami, etapami na této cestě, o níž hovoří Tóra.

Metodika kabaly spočívá v snaze provést člověka postupně všemi údobími od prvotního egoismu až po plnou podobnost se Stvořitelem, tedy ke konci nápravy.

Jsme na této cestě. Nejprve jsme si ani neuvědomovali, že myslíme pouze na sebe, na své potřeby, ovládáni touhou přijímat. Ale jsme v pohybu. Dnes už víme, že pomocníkem a prostředníkem k dosažení Stvořitele je skupina, a že Faraon, egoismus nad námi stále vládne.

Je třeba uniknout Faraonovi z jeho Egypta: proměnit egoismus v odevzdávání pomocí světla navracejícího nás ke zdroji, světla Tóry.

Když se naše touha změní od přijímání v odevzdávání, znamená to můj přechod z Egypta do země Izrael. Cestou nás čeká ještě mnoho proměn a kontrolních bodů.