Proč potřebujeme na světě tolik lidí?

Na začátku 20. století žily na světě zhruba dvě miliardy lidí. Dnes je to zhruba osm miliard. Z těchto osmi miliard je většina chudá a více než miliarda lidí trpí hladem až na hranici smrti. Zajištění důstojného živobytí pro tolik lidí se zdá být pro Zemi příliš náročným úkolem. Navíc každým dnem přibývá strojů, robotů a automatických provozů, které nahrazují lidskou práci. Lidstvo vyrábí dost na to, aby uživilo všechny, takže je otázkou, proč potřebujeme tolik lidí. Nebylo by Zemi a lidstvu lépe, kdyby nás byly například jen čtyři miliardy?

Pravdou je, že bychom na tom nebyli lépe; byli bychom na tom mnohem hůře. Exponenciální nárůst počtu lidské populace za posledních zhruba sto let má dobrý důvod.

Když se podíváme na lidi, vidíme tváře a těla, lidské bytosti, a nic víc. Pravda je však mnohem složitější a spletitější. Zkuste si představit jakéhokoli živočicha, aniž byste ho vztahovali k jeho prostředí, a pochopíte, že je to nemožné. Tvar, barva, chování, velikost, dlouhověkost a každý další aspekt jeho existence se odvíjí od prostředí, ve kterém se vyskytuje. Zvířata nejsou izolována od svého prostředí; spoléhají na něj, řídí se jeho zákony a zároveň tvoří prostředí, které je živí a jehož jsou součástí.

Také lidé tvoří systém. Považujeme se za izolované jedince, ale ve skutečnosti jsme součástí globální lidské společnosti. My ji ovlivňujeme, ona ovlivňuje nás a téměř vše, co platí pro živočišnou říši, platí i pro nás.

Mezi zvířaty a lidmi jsou jen dva rozdíly, i když jsou to rozdíly zásadní. Prvním je, že lidé jsou od přírody zlí a sobečtí, zatímco zvířata nikoli. Druhý spočívá v tom, že naše touhy rostou a sílí, zatímco touhy zvířat zůstávají do značné míry stejné. Zatímco my chceme tím více peněz a moci, čím více jich máme, zvířata se spokojí s tím, co mají, jakmile se nasytí.

A co hůř, z generace na generaci jsme stále chamtivější, panovačnější a narcističtější. Naopak „touhy“ zvířat se z generace na generaci nemění: dejte jim dostatek trávy nebo zvířecí kořisti a budou spokojená.

Co určuje tempo pokroku celého lidstva?

Důvod, proč naše touhy rostou, zatímco touhy zvířat zůstávají stejné, spočívá v tom, že vzrůstající touha nás nutí urychlovat náš vývoj. Lidé nakonec nemají vnímat pouze fyzickou existenci, ale proniknout skrze ni a vnímat propojenost a vzájemnou závislost mezi námi všemi nejen intelektuálně, jak to zde vysvětluji, ale i smysly a pocitově, stejně jako vnímáme fyzický svět, ne-li více.

Naše neustálá touha hledat, zkoumat, objevovat a učit se pramení z naší snahy poznat nejhlubší úrovně reality. Toto poznání je výhradní výsadou lidí, protože pouze lidé rozvíjejí tak hluboké touhy.

Jak naše touhy rostou, musíme se je naučit směřovat k objevování účelu a struktury života. Nové touhy se nejprve objevují na té nejhrubší úrovni a my je musíme kultivovat, pozvednout je na úroveň, na které posílí naše vnímání reality.

Právě proto, že jsou tyto touhy tak intenzivní, potřebujeme více lidí, kteří se s námi „podělí o břemeno“. Jak bylo právě řečeno, i když se cítíme izolovaní, ve skutečnosti jsme jeden systém. Vše, co považujeme za naše, je ve skutečnosti součástí lidského systému a celé lidstvo to i společně sdílí. Proto také naše touhy nejsou osobní, i když to tak pociťujeme.

Pokaždé, když pozvedneme jednu touhu z tělesné úrovně na vyšší úrovně vnímání, ovlivňujeme tím celé lidstvo. A pokaždé, když někdo zemře, břemeno pozvedání naší společné touhy na nás všechny doléhá ještě tíživěji.

Proto je život každého člověka vzácný. Určuje tempo pokroku celého lidstva. Kdybychom si uvědomili, jak hluboce jsme propojeni a jakou škodu si způsobujeme špatným zacházením s druhými lidmi, kdybychom to cítili tak, jak to skutečně je – že mučíme sami sebe – neodvážili bychom se špatně zacházet jeden s druhým nebo nechat třeba i jen jediného člověka bez péče.