Smutná pravda o naší existenci a jak ji můžeme změnit

Většina z nás si neuvědomuje motivy svého jednání. Procházíme životem takříkajíc na autopilota a málokdy přemýšlíme o tom, co nás vede k tomu, abychom dělali to, co děláme, říkali to, co říkáme, a mysleli si to, co si myslíme. Má to svůj dobrý důvod: Nikdo si nechce uvědomit, že motivem našeho jednání je strach. Jsme v neustálém únikovém režimu a pomyšlení na to je pro nás nesnesitelné.

Jeden ze sousedů v činžovním domě, kde bydlím, má strach ze své banky. Je strašně zadlužený a banka mu může každým dnem zablokovat všechny platby a trvalé příkazy. Další soused má strach z policie. Byl přistižen při řízení pod vlivem alkoholu a bojí se, že mu policie přijde prohledat byt. Ale nejvíc ze všeho se bojí, že by policie mohla přijít do jeho kanceláře s příkazem k prohlídce a ztrapnit ho před jeho spolupracovníky.

Všichni jsme takoví, něčeho se bojíme, a to mnoha věcí. Bojíme se toho, co si o nás lidé pomyslí a co o nás řeknou. Bojíme se o své děti v tolika ohledech, že to ani nedokážeme popsat. Bojíme se viru, teroristů, strachujeme se o klima, obáváme se, že nás kolegové, spolupracovníci a šéfové využijí, a máme strach o svou budoucnost a o budoucnost našich dětí.

Stručně řečeno, jsme nevědomky zapleteni do sítě strachů, která v každém okamžiku formuje a určuje náš život. Navíc právě díky této síti máme pocit, že žijeme, že existujeme. Ovlivňuje nás vše, co se nachází kolem nás od nerostů přes rostliny a zvířata až po lidi, a to nám dává pocítit tento svět a nás samotné v něm.

Je to však negativní pocit. Ze všeho máme strach. Snažíme se užívat si života, ale dostáváme jen tlaky od vlády, banky, šéfa, dětí, sociálního zabezpečení a podobně. Jsme v bodě, kdy se považujeme za šťastné, pokud nás nikdo a nic netrápí. Ale to není štěstí, to je nepřítomnost utrpení.

Láska vyžaduje trénink a praxi

Nemůžeme se přestat bát, je to způsob, jakým je svět postaven, a způsob, jakým jsme postaveni my. Můžeme však změnit věci, které nás děsí, což následně změní naše pocity.
Jsme bytosti hledající potěšení. Bojíme se, když máme pocit, že by nás někdo mohl zranit nebo že se nepobavíme. Náš strach je tedy určen tím, co si chceme užít. Pokud bychom si chtěli užívat jiné věci než ty, které chceme právě teď, začali bychom se bát jiných věcí a podle toho by se změnil celý náš pohled na svět a vlastně i celý náš svět.

Trik, jak se vymanit z depresivního, smutného stavu naší existence, spočívá v tom, že přesuneme pozornost ze zaměření na sebe na zaměření na druhé. Podívejte se na matky, které jsou soustředěné na výchovu svých dětí. Matky v lidské i zvířecí říši jsou skvělým příkladem odvahy a síly, kterou čerpají z péče o druhé, konkrétně o svá mláďata.

Měli bychom se z toho poučit. Mateřská láska přichází přirozeně, ale láska k cizím lidem vyžaduje trénink, praxi a všeobecný společenský souhlas s tímto procesem. Přesto právě to dnes zoufale potřebujeme. Potřebujeme se naučit obávat se, že se nebudeme dostatečně starat, že nebudeme dostatečně dávat. Náš tlak musí být silou milujících matek, tlakem vytvářejícím život, namísto tlaku nepřátel, kteří chtějí zničit své protivníky, jako to pociťujeme nyní. To zabíjí nás i svět, ve kterém žijeme.

Jsme v zoufalém stavu. Naše planeta ani lidstvo již dlouho nevydrží negativní tlak, který na sebe navzájem a na životní prostředí vyvíjíme. Pokud nezměníme své obavy a strach ze starosti o sebe na starost o druhé, naše sebestřednost způsobí naši vlastní zkázu.