Zkoumat sám sebe

Jak můžeme omezit během přípravného období všechny vlivy – ego, touhu přijímat, touhu po úctě, pýchu…, které se připojují k činům zaměřených na cíl? Jak dát přednost síle odevzdávání, Stvořiteli?

Mám v sobě tisíce tužeb, nejrůznějších přání. Ani nevím, co v sobě mám. Pokud chci pracovat jako dobrý psycholog, začnu zkoumat sám sebe, zkoumám každý faktor a jeho vliv, hledám příležitost něco ovlivnit, něco napravit.

Výsledkem těchto snah možná bude doktorát v oboru psychologie. Ale náprava z toho nevzejde, protože to nejsem já, kdo se napravuje, a nejsem to já, kdo se sleduje svým rozumem a „čte“ sám sebe. Jen Světlo, které mění mou touhu přijímat, mi pokaždé jiným způsobem odhaluje, kdo jsem.

Proto se nemusím nořit do sebe, ale mám se obracet vně sebe, tedy se neustále obracet ke Stvořiteli nebo skupině. Musíme si osvojit tyto schopnosti a pochopit, že v nich spočívá velikost.

Abychom napravili touhu přijímat, nesmíme v ní zůstávat. Světlo vytváří nádobu a Světlo nádobu také napravuje. Pokud ho nepřitáhneme, ztratíme se pouze ve své živočišné přirozenosti a nedokážeme se z ní vysvobodit. Pak se staneme vědci zabývajícími se svou živočišnou úrovní, například psychology – a ničím jiným.

A oni neví nic o vnitřní podstatě člověka, zejména o jeho duchovních vlastnostech. Nemají ani nejmenší ponětí o vlastnostech na lidské úrovni, což sami přiznávají.

Proto naše práce nespočívá ve vnitřním zkoumání: „Kdo jsem a co jsem?“ Tato práce musí směřovat k poznání Jediného Dárce: „Není nikoho jiného kromě Něho“, Dobrého a Konajícího dobro.

Musíme neustále pracovat vně sebe, směrem k Němu. To by měl být můj hlavní úkol. Všechny mé touhy obrátit se do svého nitra a zabývat se sám sebou jsou skutečnou klipou, překážkou, která vzniká proto, že Stvořitel rozšiřuje mé nádoby a tyto nádoby se mi pokaždé zdají důležitější než poznání Stvořitele jako Jediného a Dobro konajícího.