Jak nejlépe vyřešit stres a vyhoření v práci?

Na stres a vyhoření v práci existuje řešení z milosrdenství. Pokud se tedy cítíte ve stresu, špatně nebo vyčerpaně, pomozte někomu jinému. Když projevíte soucit, budete se cítit lépe. Akt projevení soucitu nejenže nenarazí na žádný odpor, ale především uzdraví vás.

Jak ale můžeme s druhými jednat soucitně, když se cítíme vystresovaní a vyčerpaní? Abychom mohli jednat s druhými se soucitem, musíme nejprve rozvíjet soucit sami k sobě. Bez soucitu se sebou samým nemáme potřebu chovat se laskavě k druhým. Abychom si vytvořili správný postoj k druhým, nejprve musíme pochopit, že soucit k nim je nezbytným základem pro naši vlastní pohodu a zdraví.

Soucit se pak stává formou sebezáchovy. Když jsme ve stresu, naše tělo aktivuje stresovou reakci „bojuj nebo uteč“, která zatěžuje naše tělesné systémy. Když však projevíme soucit, naše tělo se uvolní a funguje zcela opačně, klidně a vyrovnaně.

Kromě soucitu je pro zmírnění stresu a vyhoření důležitá také empatie. Empatie v tomto případě znamená vcítit se do pocitů druhých a pochopit jejich situaci.

Ale opět, jak si můžeme vypěstovat empatický postoj k druhým, když bojujeme s vlastními omezeními? Problém tkví v tom, že jsme se v mládí nenaučili být přínosem druhým. Ukazuje se, že neumíme rozvíjet soucit a empatii, tedy vlastnosti, které se šíří ode mě ke druhým. Naučili jsme se pracovat technickým způsobem, abychom získali práci, vydělali peníze, kvalifikovaně splnili úkoly a dostali to, co potřebujeme. Tím jsme si vytvořili odpojení mezi prací, kterou vykonáváme, a naší vnitřní touhou po naplnění. Práce se pro nás stala spíše zdrojem vyčerpání než zdrojem uspokojení.

Rozšířit pocit láskyplné oddanosti

Abychom tomu zabránili, musíme se naučit novému přístupu: pracovat se záměrem, že myslet na druhé v dobrém a také, jak jim pomáhat, může být naplňující. Pokud budeme mít pocit, že svou prací obdarováváme a zároveň naplňujeme sami sebe, budeme po celý den prožívat radost a uspokojení. Rozvíjení takového myšlení však vyžaduje změnu naší povahy. Musíme se naučit nacházet uspokojení v dávání, bez ohledu na to, jakou práci nebo roli vykonáváme.

Dávání ve své nejčistší podobě znamená práci ve prospěch druhých se stejnou obětavostí, jakou projevujeme vůči sobě a svým blízkým. Když například pracujeme pro své děti, necítíme se vyčerpaní, protože naše dávání je motivováno láskou. Největší výzvou, které v životě čelíme, je rozšířit tento pocit láskyplné oddanosti i na cizí lidi. K tomu je zapotřebí vzdělávání, které nám pomůže pochopit, že žijeme ve vzájemně propojeném a závislém systému, v integrální síti, kde uspokojováním druhých jsme zase my uspokojováni skrze ně.

Když začneme odhalovat svou propojenost a vzájemnou závislost, začneme ze spojení s druhými pociťovat novou touhu dávat a milovat. Pak mizí rozdíl mezi dáváním a přijímáním a také se rozplývá rozdíl mezi cizími a milovanými lidmi. Uvědomíme si, že všichni jsme součástí jednotného celku, a z dávání zažíváme pocit největšího uspokojení.