Je možné milovat zlého člověka

Ano, můžete milovat lidi, kteří se dopouštějí dokonce i nejodpornějších činů, protože se v nich nachází kousek duše. Musíme pochopit, že mezi těly a dušemi existuje rozdíl. To, že lidé, kteří konají dobro nebo zlo ve světě, nemusí znamenat, že mají duši.

Duše se nazývá „část božství shora“. Jsme stvořeni z tužeb po potěšení, které se nazývají „tělo“. Jejich základní uspokojení se nachází na tělesné úrovni, kde se snažíme dosáhnout potěšení prostřednictvím radosti z jídla, sexu, rodiny, peněz, cti, moci a znalostí. Nakonec se uvnitř naší touhy po požitcích objeví nepatrný bod přání, které pochází z vyššího duchovního stupně, nad tělesností.

Na rozdíl od přání těšit se pouze pro vlastní prospěch je tento maličký bod touhy zakořeněn ve světě naplněném vlastností samotné přírody: láskou a odevzdáním, které přesahují hranice našich tělesných tužeb. Pokud takové přání máme, pak máme část duše. Pokud však žádné takové přání povznést se nad naše tělesné touhy pomocí lásky a odevzdání druhým a přírodě necítíme, pak nemáme žádnou duši, dokonce ani její počáteční bod.

Bod v srdci

Tento bod přání můžeme přirovnat k semínku, které musí být umístěno do správných podmínek, jako je úrodná půda, přiměřená vlhkost, dostatek vzduchu a slunečního světla, aby z něj vyrostla rozkvetlá květina. Jinými slovy, tento bod duše musíme umístit na bezpečné místo, které je schopné ho rozvinout v plně vyspělou duši, která dokáže milovat, odevzdávat a spojovat se podobně jako nekonečná vlastnost lásky a odevzdání přírody.

Kabalisté definují tento bod duše, který se objevuje mezi našimi tělesnými touhami, jako „bod v srdci“. To znamená, že v srdci jsou naše tělesné touhy, kde pociťujeme pomíjivé požitky a dočasnou existenci, a bod v srdci je přání zakořeněné v duši, kde můžeme pociťovat naprostou harmonii, mír a věčnou existenci.

Pokud v sobě vnímáme takové přání, které v nás vyvolává otázky po smyslu života, proč jsme tady, kdo jsme, co je to realita, proč je na světě tolik utrpení a další základní existenciální otázky, pak můžeme toto přání umístit do takových podmínek, které ho rozvinou do stavu duše. Právě to učí moudrost kabaly – jak rozvíjet bod v srdci, rozdmýchat ho různými prostředky až do určitého objemu a v tomto objemu pěstovat pocit lásky, odevzdání a pozitivního spojení se všemi i s přírodou samotnou. V tomto stavu dosahujeme svou duši.

Ve vztahu k rozvoji duše tedy musíme přidat lásku, starostlivost a úsilí dát jí vše potřebné, aby mohla rozkvést do svého věčného a celistvého stavu. Avšak co se týká egoistických tužeb, není třeba milovat žádnou z nich. Kabalisté nazývají ego, tj. touhu těšit se na úkor druhých a přírody, „zlým sklonem“, který se v konečném důsledku nachází ve stavu smrti. Je už od svého počátku odsouzeno ke zničení, protože v souladu se svou podstatou nemůže pociťovat žádné trvalé potěšení a naplnění.

Proto můžeme rozvíjet lásku nikoliv k egoistické části nás samých, odkud pramení veškerá zkáza a utrpení, ale k části, která je uvnitř každého z nás a které se říká „lidská“, tedy k bodu v srdci, který se může rozvinout v dokonale milující a odevzdávající záměr, jenž může do světa přinést život a světlo.

Jedna duše

Egoistické touhy v nás jsou v protikladu k altruistické a věčné síle přírody. Nejsou tedy považovány za „lidské“, což je hebrejsky slovo „Adam“, které pochází ze slova „podobný“ („Domeh“), ze slovního spojení „Adameh le Eljon“ („podobný Nejvyššímu“). Jinými slovy, člověk je ten, kdo rozvíjí svůj bod v srdci způsobem, který je podobný síle lásky a odevzdání přírody, a tímto se v podobnosti s přírodou pozvedáme na lidskou úroveň, kde objevujeme věčnost a dokonalost altruistické vlastnosti přírody. V takovém stavu můžeme „milovat bližního svého jako sebe sama“, tj. objevujeme společnou sílu lásky, odevzdání a pozitivního spojení, která je v naší duši a která spojuje naše body v srdcích v jednu duši.

Nezáleží na tom, jak zlý je kterýkoli člověk ve svých egoistických touhách. Je možné neustále usilovat o to, aby se v každém člověku probudil bod v srdci – část Božství shora – a snažit se nasměrovat jeho rozvoj výše egoistických tužeb, abychom objevili vlastnosti lásky, odevzdání a spojení, vlastnosti přírody – duši, kde se všichni rovným dílem spojujeme v našem společném přání, které se podobá přání přírody.