Má reakce na báseň Anny Akhmatové

Jeden z mých studentů mi přinesl báseň Anny Akhmatové a požádal mě, abych na ni zareagoval. Tak tady to je…
„Šťastný je ten, kdo je uprostřed muk,
uprostřed úzkostí a hlučných vášní života,
jako růže, která bezmyšlenkovitě kvete,
a lehčí než stín, který běží po vodě.“
– Anna Akhmatová

Ve svém životě procházíme trýzní a úzkostmi. Šťastný je také člověk, který „jako růže […] kvete bezmyšlenkovitě“. Obecně se dá říci, že je to tak. Stejně jako přírodní zákony nutí růži růst, měli bychom se podobně rozvíjet i my.

Co by mělo být výsledkem našeho růstu? Měli bychom se rozvíjet tak, abychom se podobali samotné přírodě, což je vlastnost lásky, obdarování a spojení. To tedy znamená, že studiem přírody bychom v sobě měli objevit schopnost ji napodobit.

Je to velmi obtížné, protože v přírodě je vše postaveno na instinktech, ale my jsme bytosti racionální. V důsledku toho bychom stejným způsobem měli přistupovat i k vlastnímu rozvoji a podstupovat jej na základě racionality. Jinými slovy, když vidíme, jak se příroda podřizuje univerzální harmonii, měli bychom se jí podobně podřídit i my se svým rozumem.

Potíž je v tom, že máme své „já“, touhu přijímat, která nás neustále utvrzuje ve stavu, že tady jsem „já“ se svými vlastními názory. Pokud se tedy chceme podobat přírodě, pak potřebujeme své „já“, co nejvíce anulovat. Zrušení tohoto „já“ je naší cestou ke štěstí.
Také v návaznosti na výrok „Žít jako stín běžící po vodě“ – bychom se měli dostat do stavu podobnosti. Zároveň však musíme pochopit, že to vyžaduje práci na sobě samých, což nás opět nutí vrátit se k původní myšlence, tj. k naší potřebě seberealizace.

Anulace našeho egoistického „já“ je sice velmi obtížná, ale neměli bychom zapomínat na zásadu, že smyslem celé naší existence je právě jeho zrušení.

Pokud například cítíme, že jsme talentovaní, úspěšní a jsme si jistí, že náš vlastní názor je jediný správný, tak právě toto všechno musíme ze sebe vydolovat, jako když nožem vydlabeme shnilou část jablka a zahodíme ji. Povýšené a sebejisté „já“ je přesně ta shnilá část, kterou potřebujeme vyříznout, a teprve po-té zůstane něco dobrého, co už je skutečně vhodné pro život.

Co se tedy stane s naším předchozím názorem? Pokud i po takové proměně zůstane, budeme s ním žít. Měli bychom však pochopit, že naše „já“ je nám dáno proto, abychom ho mohli anulovat a na jeho místě objevit v okolním světě, nebo jinak řečeno v přírodě, takové síly, které nám umožňují konstruovat sebe sama v podobnosti s ní samotnou. To je to, co je v našem životě opravdu nesmírně důležité.

Navíc se můžeme cítit šťastní, když uděláme krok vpřed směrem k univerzální a jednotné přírodě a spojíme se s ní do integrálního celku.

Můj student, který mě požádal o názor na tuto báseň, se mě také zeptal, zda jsem šťastný. Osobně považuji svůj život, jako celek, za šťastný. Hodně jsem v životě hledal a strávil spoustu času testováním sebe sama za všemožných okolností. Nedostal jsem se do nejvyšší kategorie svého hledání, ale jsem rád, že jsem našel úroveň, kde se pravda nachází a jak k ní přistupovat. V souladu s tím pokračuji se svými studenty na této cestě.