Proč musíme pracovat?

Musíme pracovat tak, abychom se spojili a sloužili jeden druhému, jak je psáno: „Jděte a vydělávejte si na živobytí jeden pro druhého”.

Naše životy jsou uspořádány tak, že jsme nuceni se vzájemně propojovat. Já dávám tobě a ty dáváš mně. Já ti například dávám boty a ty mi dáváš oblečení, jiný mi dává chléb a víno a já mu dávám zase něco jiného.

Vidíme tedy, že z nutnosti přežití jsme byli předurčeni k tomu, abychom se naučili spolupracovat.

S tím, jak naše touhy časem rostou, vyvíjíme další a další zboží a služby, které nás stále více spojují. Tento proces rostoucího propojení a vzájemné závislosti je nevědomou nápravou, kterou procházíme.

Lidské ego, které chce mít prospěch na úkor druhých, nachází stále důmyslnější způsoby, jak si vyrobit lopaty na kopání vlastního hrobu. Jinými slovy, náš vědecký, technologický a kulturní pokrok nás přivádí k neschopnosti uspokojit rostoucí nároky našeho ega a my se cítíme stále více prázdní.

Musíme se naučit, proč se tento proces vyvíjí tak, jak se vyvíjí, a kam nás nakonec přivede. Prozatím můžeme vidět, jak se naše touhy v průběhu dějin vyvíjí – od nízkých individuálních tužeb po jídle, sexu a rodině až po stále více egoistické společenské touhy po bohatství, cti a moci, kdy využíváme druhé k vlastnímu prospěchu, a jak nás naše touhy stále více vtahují do větší nespokojenosti.

Kam nás vlastně celý tento proces směřuje?

Naší skutečnou touhou je získat smysl života. I když se pořád honíme za pomíjivými požitky, které nám proklouzávají mezi prsty, naší nejvnitřnější touhou je věčný a dokonalý pocit života.

Nevědomě zapomínáme přemýšlet o svém životě, abychom nemysleli na jeho konec, protože je hrozné si uvědomit, že budeme muset opustit všechno, co jsme vybudovali.

A všechno jsme dělali jen proto, abychom si udrželi svá zvířecí těla. Proč tak žijeme? Jaký to má smysl? Takové otázky si zvíře neklade.

Ukazuje se, že náš život bez odpovědi na jeho konečný smysl je zbytečný, bezvýznamný a prázdný, horší než život zvířat. Zvířata alespoň netrpí existenčními otázkami. A abychom se nenechali obtěžovat otázkami o smyslu a účelu našeho života, neustále se snažíme zaměřovat pozornost na nejrůznější hračky.

Naše egoistické touhy nemají šťastný konec, ale existuje šťastný život nad egem. Celý účel spočívá v tom, abychom viděli, jak nás naše ego vede do slepé uličky a naše bezradnost uspokojit své egoistické touhy nás tlačí ke stále silnější potřebě pocítit a objevit smysl života, věčnou a dokonalou existenci.

Pak budeme připraveni změnit svůj egoistický postoj na zcela opačný: nebudeme pracovat, abychom využívali druhé pro uspokojení vlastních tužeb, ale proto, abychom pracovali ve prospěch ostatních.

Změna místa, ve kterém cítíme uspokojení – od sebe ke druhým – je klíčem objevení smyslu života: nového vnímání, plně propojeného s realitou kolem nás, ve které se potěšení nekonečně rozšiřuje a ve které cítíme dokonalost a celistvost.