Umělá inteligence předpovídá úmrtí lidí. Je to něco, co potřebujeme?

V Dánsku byl spuštěn program založený na umělé inteligenci, o kterém různí vědci tvrdí, že dokáže předpovědět očekávanou délku života se 78 procentní přesností.

Otázka je, zda potřebujeme takové informace, které nám pomáhají nějakým způsobem znát datum své smrti?

Dříve, než se zeptáme na datum našeho odchodu, neměli bychom se přednostně zajímat o informace z různých událostí v našem životě, jako například jestli budeme zdraví, bohatí, ženatí a podobně?

Jsou lidé, kterým na této informaci záleží, protože si chtějí zorganizovat své záležitosti, připravit si dokumenty a věci, které zde zanechají poté, co zemřou. Já osobně to nepotřebuji.

I před rozvojem umělé inteligence bylo možné vědět, kdy zemřeme, a nijak to nenarušovalo Boží plán nebo něco podobného.

Jednou, když jsem navštívil Kanadu, abych pohřbil svého otce, a také jsem chtěl podpořit svou mámu, všiml jsem si, že je víceméně klidná. Zeptal jsem se jí: „Co se děje?“ A ona odpověděla, že potkala muže, který jí přesně řekl den smrti mého otce.
Poprosila mě, abych mu zavolal, a když jsem tak učinil, okamžitě reagoval: „Oh, volá mi syn toho a toho.“ Jen podle mého hlasu. Nepředstavil jsem se a hned mi prozradil spoustu informací o mně, včetně data mé smrti.

Jsou to prostě jasnovidecké schopnosti, které jsou dány určitým lidem. Nevidím na nich nic zvláštního. Samozřejmě, ne každý má takové schopnosti a ani ne každý ví, proč je dostal.

Podobně jako nevidím nic mimořádného na tom, že umělá inteligence-AI, dokáže předpovědět datum smrti lidí. Jednoduše křupá určité pozemské informace a vyplivuje datum, které má podle různých parametrů smysl.

Náprava duše

Důležitější, než datum našeho fyzického úmrtí však je, kdy zanikne náš egoistický záměr, který nás neustále nutí usilovat o vlastní prospěch na úkor ostatních, a nahradí ho altruistický záměr prospívat jiným a přírodě.

To je bod, ve kterém objevíme naši duši a žádný psychologický program nebo program umělé inteligence nedokážou předpovědět takový vnitřní, evoluční skok.

Příroda nás obecně provází evolučním procesem růstu egoismu až ke kritickému přechodovému bodu, ve kterém už nemůžeme žít v zajetí svého ega. Potom si přejeme vyjít z naší omezené egoistické přirozenosti a vstoupit do mnohem rozsáhlejší reality, do nové altruistické přirozenosti – do reality naší věčné duše.

Naše fyzická smrt nás k takovému odhalení nevede. Poznání dosáhneme pouze neustálou touhou, aby zmizela naše egoistická přirozenost, která nás zotročuje v malém, sebestředném obraze světa, a aby nám bylo umožněno vnímat svět, který je věčný a úplný.

Potom dosáhneme stavu zvaného „náprava duše“. Je to stav, ve kterém prolomíme naši egoistickou skořápku a celým naším srdcem a pocity budeme přímo vnímat božskou, harmonickou a mírumilovnou sílu přebývající v přírodě.