Ve školách by se mělo učit děti, jak být šťastné

Dnešní školy děti neučí, jak být šťastné. Naopak jim ukazují, že nuda, poslušnost a potlačování radosti jsou normální stav. Skutečným heslem vzdělávání by ale mělo být: „Musíme učit děti, jak být šťastné.“ Musíme vychovávat lidi tak, aby se stali šťastnými lidskými bytostmi.

Potřebujeme školu, která učí správnému postoji k světu, k životu, k přátelům, učitelům a rodičům. Není k tomu třeba známek od druhých, ale sebehodnocení: aby se dítě učilo posoudit vlastní úsilí a pokrok. I malé dítě se to může naučit. Může říct: „Dnes mi to nešlo, měl jsem si to víc přečíst, měl jsem se víc snažit.“ To je dobrý směr.

Škola by měla učit i to, že chyby nejsou jen nevyhnutelné, ale také nezbytné. Chyba není katastrofa; je to příležitost naučit se ještě víc než z bezchybného úspěchu. Život je sám o sobě proces neustálého chybování a napravování. Děti by se neměly chyb bát.

Zároveň se musíme vypořádat s krutostí spolužáků, s posměšky a šikanou, k nimž často přispívají i učitelé tím, že děti vystavují veřejné ostudě. Dítě je třeba učit chápat lidskou přirozenost: že lidé mají instinktivní potřebu povyšovat se nad ostatní, často na jejich úkor. To je lidská přirozenost, kterou musíme přijmout, odpustit a naučit se k ní správně vztahovat. A také si uvědomit, že všichni neseme tu samou povahu. Proto říkám, že pojmy lidské přirozenosti a egoismu by se měly učit už od první třídy, ne-li dřív.

Domácí úkoly

Dalším problémem jsou domácí úkoly. Ty většinou vyvolávají odpor a nenávist ke škole. Myslím, že domácí úkoly nejsou nutné. Dítě by se mělo vracet domů svobodné, bez břemen, s časem věnovat se tomu, co ho zajímá. Když jsem byl malý, měli jsme komunitní centra s mnoha bezplatnými kroužky – od rádia a fotografie až po modelářství a další obory. Chodili jsme tam, učili se a učitelé k nám byli laskaví. Dnes jsou takové možnosti vzácné, a je to škoda.

Škola nás také příliš nepřipravuje na dospělý život. Ve skutečnosti nás na něj nepřipraví nic. Prostě se do života vrhneme jako do víru a pak se každý musí naučit plavat po svém. Škola však může alespoň vytvářet realistické situace, o nichž bychom měli diskutovat: „Co bys udělal, kdyby…?“ Takto se děti mohou učit jednat a komunikovat v životě.

Hlavním předmětem ve škole by proto mělo být učení se vzájemnému porozumění. Schopnost pozitivně komunikovat a spojovat se s druhými je nejdůležitější dovednost, jakou v životě máme. Čím více se tato schopnost rozšíří ve společnosti, tím šťastnější životy budeme společně žít. To je to poznání, které opravdu potřebujeme.