Velký hadronový urychlovač může odhalit více částic, nikoliv tajemství existence

Po více než třech letech modernizačních a údržbových prací se 5. července „detektory Velkého hadronového urychlovače (LHC) zapnuly ve všech subsystémech a začaly zaznamenávat vysokoenergetické srážky s bezprecedentní energií 13,6 bilionu elektronvoltů“, informovaly internetové stránky CERN. O pouhý den později agentura Reuters radostně oznámila, že „vědci pracující na Velkém hadronovém urychlovači (LHC) objevili tři dosud neznámé subatomární částice“. Když před několika lety LHC poprvé detekoval částici Higgsův boson, bylo to oslavováno jako objev „božské“ částice, spojnice mezi energií a hmotností.

Higgsův boson však neodpověděl na všechny naše otázky a ani tyto tři nové částice na ně neodpoví. Žádné drahé hračky nejsou schopny zodpovědět naše nejzásadnější otázky. Chceme-li odhalit tajemství stvoření, musíme použít úplně jinou metodu, než rozbíjet částice o sebe fantastickými rychlostmi. Možná nám to pomůže objevit nové částice, ale ne sílu, která je vytváří.

Ekvivalence formy

Síla, která tvoří veškeré částice přírody, se skrývá v samotné přírodě. Abychom ji objevili, musíme použít princip zvaný „ekvivalence formy“. Ekvivalence formy znamená, že můžete objevit pouze to, co existuje v té samé formě také uvnitř vás. Může to být síla, vlastnost nebo kvalita, ale pokud ji v sobě nemáte, neodhalíte její existenci mimo vás.

Takto fungují naše smysly. Například délka našeho zvukovodu určuje frekvence, které slyšíme. Děti jsou na vysoké tóny citlivější než dospělí, protože jejich kratší zvukovody vnímají kratší vlnové délky vyšších frekvencí. Jinak řečeno, slyšíme ty frekvence, jejichž vlnová délka je rovna délce našeho zvukovodu. Ostatní smysly fungují různými způsoby, ale na základě stejného principu: vytváření podobnosti mezi vnějšími jevy a jejich detektory v našem těle.

Chceme-li odhalit tajemství stvoření, musíme si v sobě vytvořit „smyslové orgány“, které je odhalí. Může to znít složitě, ale pochopit to je docela jednoduché. Tajemství stvoření spočívá v rovnováze mezi dvěma protipóly reality. Můžeme je nazývat pozitivní a negativní, přitažlivost a odmítání, horko a chlad, život a smrt, zima a léto, láska a nenávist, dávání a přijímání nebo jakýmkoli jiným názvem, který popisuje dva protiklady.

Podmínkou života je rovnováha

Podmínkou života je rovnováha mezi těmito dvěma silami. Bez ní jedna síla převezme vládu nad druhou a všechno zničí. Například Měsíc zůstává ve stálé vzdálenosti od Země, protože existuje rovnováha mezi silami, které ho tlačí od Země, a gravitačními silami, které ho k ní přitahují. Pokud by se tato rovnováha narušila, Měsíc by se buď vzdaloval do vesmíru, nebo by došlo ke srážce se Zemí.

V současné době nemůžeme pochopit život takový, jaký skutečně je, protože se řídíme pouze jednou silou, a to silou přijímání. Není v nás téměř žádné dávání a to málo, co v nás je, je bezmocné vůči silám ovládajícím lidstvo.

Je zcela jasné, že se lidstvo řítí do záhuby nebo k velkému neštěstí. Neuvědomujeme si, že příčinou všeho je nerovnováha mezi pozitivním a negativním v nás. Kdybychom tyto dvě síly dokázali vyrovnat, nejenže bychom obnovili rovnováhu v planetárním systému, ale objevili bychom mnohem více než to, co známe dnes, mnohem více, než dokáže objevit LHC, protože by se změnilo celé naše vnímání reality.

Spojování místo rozbíjení

V současné době vnímáme, že je celý svět ovládán egoistickými touhami, ale není tomu tak. Je poháněn jak egoistickými, tak altruistickými silami, jinak by neexistoval, podobně jako je tomu v případě Měsíce a Země. Minerály, rostliny a zvířata chtějí také všechno jenom pro sebe, stejně jako my, ale příroda omezuje intenzitu jejich tužeb na úroveň, která nenarušuje rovnováhu. Jinými slovy, živočichové udržují rovnováhu mezi přijímáním a odevzdáváním tím, že v nich příroda omezuje velikost touhy přijímat.

Pouze lidé používají egoismus, tedy touhu přijímat pro sebe, neomezeně. Proto jsme jediní, kdo narušuje rovnováhu Země. A co je závažnější, nemáme možnost objevit sílu odevzdání, která existuje kolem nás, protože ji nemáme v sobě. Nemáme žádnou rovnocennou formu s touto kvalitou v přírodě. V důsledku toho ničíme své životní prostředí a nerozumíme světu, ve kterém žijeme.

Nejvýkonnější teleskop a nejsilnější mikroskop nezjistí, jak odhalit vlastnosti, které jsou nám opačné. Abychom pochopili realitu, nepotřebujeme stále výkonnější přístroje, které o sebe rozbíjejí částice. Ve skutečnosti nepotřebujeme rozbíjet nic. Naopak, potřebujeme v sobě pěstovat opačnou vlastnost než rozbíjení, vlastnost spojování, pozitivitu namísto negativity. Pak nebudeme potřebovat mamutí hračky, jako je Velký hadronový urychlovač, protože objevíme skutečnou sílu pohybu našeho světa.