Vyber si život

„Podívej, dnes jsem ti nabídl život a dobro i smrt a zlo. Vyber si život.“

V Soudný den se Izrael ocitl na rozcestí. O tomto rozcestí křičím od jara, od začátku změn, které nás navždy vyrvaly ze známého světa. A nežádám vás, abyste mi věřili – žádám vás pouze, abyste se nad mými slovy zamysleli.

Nechceme si to připomínat, ale naše historie byla napsána dopředu již před tisíci lety. Ne mystiky ani proroky, ale lidmi, kteří rozuměli zákonům vývoje světa. Fyzické a psychické zrání dítěte je popsáno přesně stejným způsobem. Víme přesně, jakými etapami projde, ale nevíme jak.

V tom spočívá naše volba. Nevybíráme si to, co se s námi stane, volíme si jen to, jak se to přes nás převalí.

Koronavirus znamená novou, kritickou etapu našeho dospívání. A je třeba pochopit: je to doprovázeno oběma alternativami rovným dílem. Je „smrt a zlo“ a také „život a dobro“!

Jak se něco takového může stát?

Nejde o virus, jde o nás. Již naprosto dobře vidíme, že bychom se s ním mohli snadno vypořádat, kdyby všichni jednali společně a starali se jeden o druhého. Ale tato utopie je natolik vzdálena od naší reality, že raději čekáme. A také se dočkáme – ale vůbec ne toho, v co jsme doufali.

Noční můra neskončí, dokud neučiníme správnou volbu. Koneckonců, pokud si nevybereme život, příroda samo sebou zvolí smrt. Navíc takovou smrt, o které jsou v tomtéž „napsaném“ příběhu řečeny hrozné věci, dokonce horší než holocaust.

Vstoupili jsme do období, jež kabalisté nazývají poslední generací. To znamená finální etapu dospívání lidstva, když se globalizuje, cítí se jako jediný celek a je postaveno před nevyhnutelnost hlubokých vnitřních změn.

Egocentrický svět končí. Jeho stimuly přestávají fungovat, jeho cíle jsou znehodnoceny. Všechno, čím žil, se obrací proti nám. Nemusíte mi věřit – stačí se podívat na svět a na Izrael v období koronaviru.

Jak si však vybrat život?

Zaprvé: můžeme si ho vybrat pouze společně. Jakýkoli člověk, jakýkoli sektor, který tuto volbu ignoruje nebo si přivlastňuje pravdu v posledním stádiu, vede všechny k zániku v doslovném smyslu slova. Jsme na stejné lodi, nebo přesněji, v danou chvíli v jednom kotli.

Zadruhé: „život“ je to, co proudí mezi námi, když si navzájem nejsme lhostejní, když naše srdce není uzavřeno za sedmi zámky, když jsme národ. A „smrt“ je vše, co nás vrhá do nejednoty, svárů, nenávisti.

Až na vzácné okamžiky jsme nikdy nebyli opravdu sjednoceni. Hašteříme se od té doby, co jsme následovali Abraháma při odchodu z Babylonu. Prodali jsme Josefa. Cenili jsme si egyptského otroctví a poté, když jsme z Egypta utíkali, vzali jsme s sebou celou řadu „smíšených sil“, které nám pak po tisíciletí házely klacky pod nohy. Naše „bratrské“ sváry v období Chrámů byly krvavé a nemilosrdné. V období vyhnanství bylo těžké se přít, balancujíce na pokraji přežití, ale přesto jsme to dokázali! Se začátkem duchovního znovuzrození jsme ze všech sil hanobili Ba’ala Šem Tova a jeho následovníky. Stříleli jsme na Altalenu. I dnes nadále šíříme lítou nenávist v sociálních sítích, v médiích, na ulicích, v našich srdcích. Zdá se, že jinak ani nemůžeme.

A přesto je to nutné. Koneckonců jsme navzdory všemu nazváni světlem pro národy. A toto „světlo“ není slepá víra ani vědecké objevy, ani kultura a umění. Toto světlo je jednota, kterou jsme schopni dát světu. Jednota a mír, upokojení.

Taková je naše role – být rozpolceni mezi dvěma protiklady, abychom je nakonec vyvážili a ukázali všem, jak žít v harmonii a vzájemné odevzdanosti, povyšujíce se nad smrtí, nad sobectvím v nás samotných.

To vše je od začátku „napsáno“. Jsme tím orgánem v těle lidstva, který zajišťuje jeho přechod do integrálního stavu. A nyní ten okamžik nastal.

Naší současnou jedinou výzvou je rozpomenout se a pochopit naši roli – vytvořit takovou vzájemnou záruku, jaká by ve společné lidské rodině měla být.

Pouze v tom najdeme život. Naše dobrá budoucnost bude výsledkem péče o budoucnost světa, za který jsme zodpovědní.

A ať to zní jakkoliv podivně, svět podvědomě a občas i vědomě cítí naši odpovědnost. Vždy ji cítil. Proto přichází antisemitismus a moře naší prolité krve. Odtud bude pramenit i další krveprolití, kterému se nevyhneme, když si zvolíme smrt. Náš osud závisí na osudu lidstva a neodpustí nám nečinnost.

To není kázání

V Soudný den sami sebe odsuzujeme k dobru nebo ke zlu. Nikdo se neslituje, nesmiluje se, neudělí milost – jen my sami se můžeme slitovat, smilovat, omilostnit jeden druhého, začít se k sobě chovat lidsky, bratrsky. Naším ortelem je stav našich vztahů, našeho spojení. Vše záleží na nás.

To není kázání. Toto jsou zákony Přírody – Její, nikoli naše, je to realita. Varují nás před tím kabalisté všech generací. Pochopili, že přijde čas a zkouška bude obtížná a kritická. Vždy je těžké dospět, vnitřní vývoj je nevyhnutelně spojen s chybami, odmítnutím, tvrdohlavostí a nedorozuměním.

Ale to není to, co nás vede ke smrti. Vždyť my můžeme chtít. Můžeme požadovat. Můžeme se navzájem uznávat a pomáhat si. To, co není v silách jedince nebo skupiny, je proveditelné v měřítku národa, pokud se jím jen snažíme stát. Neusilujeme se pro sebe, ale kvůli světu.

Pouze tímto způsobem se zachráníme, zachráníme zemi, děti a budoucnost. Nadešel čas. Stojíme na hraně.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *