Význam židovských svátků

Židovské svátky nejsou jen tradicí; jejich význam je mnohem větší. A se současností jsou spojeny mnohem těsněji, než si myslíme.

Svátky židovského národa jsou průnikem jeho osudu, kardiogramem tlukotu našeho společného srdce. V jejich symbolice je uložena informace, která by se jinak mohla ztratit v neprostupných labyrintech dějin nebo být zkreslena k nepoznání. A to ještě není všechno. Svátky jsou poučením nejen o naší minulosti, ale také o naší budoucnosti.

PŘED 5776 LETY

Prvním z řady podzimních svátků je Roš ha-Šana (Hlava roku), židovský Nový rok. Symbolizuje počátek duchovního probuzení a začíná okamžikem, kdy se v člověku poprvé probudila touha po něčem Vyšším, než je jeho každodenní život.

Jméno tohoto člověka je Adam. Byl prvním člověkem, který přemýšlel o smyslu života. A den, kdy Adam zatoužil poznat, kvůli čemu žije, je v židovském kalendáři označen jako svátek Roš ha-Šana. Je to pravděpodobně jediná událost v dávné historii, jejíž datum s jistotou známe – bylo to 1. tišri (září – říjen) před 5776 lety.

Od té doby Roš ha-Šana není jen datem v kalendáři, ale jakýmsi milníkem rozvoje. Poctivé zúčtování se sebou samým, jak člověk prožil tento rok, čeho měl skutečně dosáhnout, a zamyšlení se nad tím, co přijde.

PRONIKNOUT K JÁDRU

V dnešní době, kdy se světem šíří nová vlna antisemitismu, je porozumění tomu, co přijde, životně důležité. Staletí trvající spirálu vyhnanství a utrpení, která provázela židovský národ po celé jeho dějiny, je třeba jednou provždy ukončit. Příběh proroka Jonáše, který se obvykle čte na Jom Kipur (Soudný den), pomáhá pochopit situaci. O tom však více níže.

U SVÁTEČNÍHO STOLU

Roš ha-Šana představuje touhu po Vyšších hodnotách, po dobrém soužití, po lidské účasti a vzájemné péči. Proto je zvykem u svátečního stolu jíst rybí hlavu na znamení toho, že se chceme ujmout vedení při uskutečňování změn pro dobro všech.

Granátové jablko s mnoha šťavnatými semínky nám připomíná, že je čas, abychom my, „zrníčka“, konečně „dozráli“ – a pak se jednota stane plodem společného úsilí a dá našemu životu kvalitativně novou úroveň.

Plátky jablka, prastarého symbolu „hříšnosti“ – rozpojení mezi námi – namáčíme do medu kvůli „oslazení“ – napravení rozkolu jednotou.

Jak této jednoty dosáhnout upřímným vzájemným úsilím, a nikoliv kvůli strachu z útrap či z beznaděje? Jak se můžeme cítit jako jedna rodina nejen v době války, kdy jsme navzájem sbližováni nedobrovolně, ale i v době míru? Abychom toho dosáhli, musí se každý z nás povznést nad své sobectví a vyvážit jeho rozdělující účinek svou touhou navázat mezi námi dobré vztahy. Právě o tom hovoří kabalisté ve svém popisu svátků.

SOUDNÝ DEN

Soudný den, který následuje po Roš ha-Šana, je pro Židy nejposvátnějším dnem v roce. V tento den se Židé postí a modlí. A hlavní součástí modlitby je čtení Knihy proroka Jonáše. Tato kniha v podstatě obsahuje kód spásy lidstva, i když děj vyprávění spíše připomíná dobrodružný román.

Jonáš dostává od Boha úkol: musí pomoci obyvatelům města Ninive překonat vzájemnou nenávist a uvést do života zásadu milovat bližního jako sebe samého.

Tuto myšlenku ve své době realizoval praotec Abrahám a na jejím základě vytvořil židovský národ. Jak toho dosáhl, je samostatným tématem. Nyní je důležitá jiná věc: židovskému národu se podařilo to, co je z principu nemožné.

„Co by se stalo s lidským rodem, kdyby Abrahám nebyl mužem vysoké prozíravosti nebo kdyby zůstal v Uru, nechal si své myšlenky pro sebe a žádný specifický židovský národ by nevznikl? Není pochyb o tom, že svět bez Židů by se od současného světa lišil tím nejradikálnějším způsobem.“ Paul Johnson, anglický historik

Dnes více než kdy v minulosti nejen Židé a Arabové, Rusové a Ukrajinci, ale celý svět potřebuje nastolení, když již ne hned lásky, tak alespoň elementární vzájemného porozumění. Dnes, stejně jako v minulosti, jsou však takové představy jednoznačně vnímány jako naprosto nereálné. Proto není divu, že se Jonáš rozhodl utéct za moře. Zdálo se mu, že se tak bude moci vyhnout úkolu, který mu byl uložen.

I my se někdy podobně jako Jonáš pokoušíme uniknout velkým, „nepřekonatelným“ problémům a snažíme se ukrýt v naší každodenní rutině. Ať si s nimi poradí jiní a my se budeme zabývat těmi svými – ne tak velkými a neřešitelnými. Z hlubin věků však přichází připomínka, že Židé mají zvláštní poslání, před kterým není možné uniknout.

VŠICHNI JSME NA STEJNÉ LODI

Loď, na níž se Jonáš vydal na cestu, se ocitá v prudké bouři. Námořníci se všemožně snaží zachránit: házejí přes palubu nepotřebné věci, modlí se ke svým bohům a samozřejmě začnou hledat viníka. Mezitím Jonáš ulehne do postele, jako by se ho to, co se právě děje, vůbec netýkalo.

Teprve později, když už nebylo zbytí, se přizná, že utekl od svěřeného úkolu, a požádá námořníky, aby ho hodili přes palubu. Jinými slovy, Jonáš je připraven dokonce i zemřít, jen aby nemusel splnit to, co mu bylo uloženo. Ani to však nepomohlo. Na moři uprchlíka spolkne obrovská ryba a tři dny, které v ní stráví, ho donutí souhlasit s tím, že se pustí do plnění úkolu.

Dnes, kdy se svět stal „globální vesnicí“, jako bychom se všichni plavili na jedné lodi po rozbouřeném moři. A národy světa, „námořníci“, ze všech krizí, válek, potíží a neštěstí obviňují „jediného Žida“ na palubě – židovský národ.

A my stále dřímáme podobně jako Jonáš. Ponořeni do každodenní rutiny se snažíme ignorovat skutečnost, že nás národy stále více nenávidí, a doufáme, že se vše nějak samo uklidní.

Avšak každý nový výbuch antisemitismu nám stále jasněji ukazuje, že náš osud je stejně nevyhnutelný jako osud uprchlíka, kvůli kterému se rozpoutala bouře. A jestliže se posádka nejprve snažila Jonáše zachránit, dnes „námořníci světové lodi“ jen čekají na vhodný okamžik, aby nás shodili do moře. O tuto „laskavost“ je ani nebudeme muset prosit…

ZAČÁTEK ZMĚN

Židovské svátky jsou více než jen prostou historií. Svého času je založili kabalisté. A v symbolice svátků nám, svým potomkům, předali své poselství. Poselství, které přímo souvisí s osudem židovského národa.

Roš ha-Šana nás upozorňuje na potřebu usilovat o Vyšší hodnoty, navazovat dobré mezilidské vztahy. A Jom Kipur nám připomíná, že útěk od tohoto úkolu nemůže trvat věčně. Že tak jako tak budeme muset tyto hodnoty získat a vše předat ostatním lidem, dokonce i když to, stejně jako Jonáš, k smrti nechceme.

Dnes vidíme, jak nenávist člověka k člověku, jednoho národa k druhému stále více zamořuje naši planetu. Všechno, co děláme, od nejnovějších technologií až po sociální revoluce, nakonec vede k dalšímu ničení a prohlubuje nepřátelství mezi lidmi.

Tento problém lze vyřešit pouze s pomocí židovského národa. Vždyť myšlenka jednoty, rovnosti a vzájemné záruky je jeho základem. Lidé, kteří následovali Abraháma, žili podle zákona lásky, v pocitu vzájemné blízkosti. Proto svět nečeká od Židů vědecké objevy nebo úspěchy v literatuře a umění.

Svět čeká na to, až národ Jisra’ele dospěje k jednotě a tím, že dá příklad ostatním národům, jim předá metodiku Abraháma. To přinese mír a klid všem národům, osvobodí Židy od antisemitismu a ukončí všechny jejich útrapy.