Ústup demokracie, návrat despotismu?

Nedávné studie ukázaly, že existuje „demokratická recese“, jak ji nazval jeden článek. Jiná studie si posteskla: „K překvapení mnoha lidí na Západě nevedl pád SSSR v roce 1991 k přijetí liberálně demokratické vlády na celém světě. Ve skutečnosti se autoritářství vrátilo a liberální demokracie je přinejmenším posledních 15 let na ústupu.“ Když už mluvíme o 15 letech, čínský prezident Si Ťin-pching si zajistil třetí pětileté funkční období a vyhnul se tak tradici své strany odstoupit po dvou funkčních obdobích. Kromě toho prezident Ťin-pching „prosazuje spojence, kteří podporují jeho vizi přísnější kontroly společnosti“. Protože jsme se nenaučili používat svobodu, budeme si muset zopakovat zkoušku a možná i celý školní rok.

Každý národ má svůj charakter, a ne všechny národy zvládnou liberální demokracii. Vezmeme-li si například Čínu, nevěřím, že demokracie je pro ni ten správný režim. S více než 1,4 miliardy lidí se liberální demokracie nezdá být pro Čínu funkčním uspořádáním.

Také mentalita lidí inklinuje k tomu, aby byli řadoví dělníci. To v žádném případě neznamená, že by se s Číňany mělo špatně zacházet nebo je jakkoli vykořisťovat, to rozhodně ne, ale pouze to, že se v omezujících podmínkách cítí pohodlněji než ostatní. To je důvod, proč se čínské vládě podařilo zavést delší a přísnější uzavírky během pandemie covid-19, zatímco jiným se to nepodařilo.

Rozčarování z demokracie

Problémem tedy není ústup demokracie, ale návrat despotismu. Několik velmocí je v současnosti řízeno tyrany a ty, které jsou považovány za demokratické, jsou dnes méně demokratické než před deseti či dvěma lety. Zdá se, že lidstvo je z demokracie rozčarováno, nebo že se mu nedaří ji udržet.

Národ, jehož režim umožňuje svobodu, by ji měl využívat k jedinému účelu. Když se mu to nedaří, svoboda je mu odebrána a zvyšuje se tlak na prosazení téhož účelu. Účelem lidské společnosti není, aby si každý člověk dělal, co chce. To by nebyla společnost, ale anarchie. Účelem lidstva je sjednocovat se, dokud se všichni nebudeme starat jeden o druhého více než o sebe, dokud nebudeme všichni „jako jeden člověk s jedním srdcem“.

Bohužel se zdá, že nic není pro ego odpornější než starat se o cizí lidi víc než o sebe. Přesto svět vytrvale směřuje k většímu propojení a vzájemné závislosti. Protože se nám spojování s druhými příčí, pociťujeme rostoucí, avšak nežádoucí propojenost jako trest a následně dochází ke konfliktům.

Zdraví a spokojenost

Trend rozbíjení vztahů, protože nám blízkost připadá klaustrofobická, ovlivňuje všechny aspekty našeho života. Rozbíjí jednotu rodiny, odolnost našich komunit, toleranci našich vůdců i vztahy mezi zeměmi.

Kde to skončí? To záleží na našem rozhodnutí. Ne na rozhodnutí toho či onoho člověka, ale na vůli lidstva. Můžeme se rozhodnout přijmout propojenost a užívat si výhod, které nám přináší, nebo se ji pokusit odmítnout, selhat a ocitnout se ve třetí světové válce. Třetí cesta neexistuje.

Když pochopíme, že směřujeme k větší propojenosti a vzájemné závislosti, protože to je nezměnitelný směr evoluce, začneme v této vynucené situaci hledat výhody. Jakmile to uděláme, uvidíme, že to má nespočet kladů a doslova žádné zápory. Zjistíme, že naše živobytí je zajištěno a náš osobní projev je podporován, pokud přispívá ke společnému dobru. Nebudeme potřebovat policii ani armádu a nebude žádná deprese, protože lidé se budou starat jeden o druhého. V důsledku toho se zvýší zdraví a délka života lidí, kteří se budou cítit šťastní a spokojení.

Tento popis se může zdát utopický, ale každá cesta začíná prvním krokem a ten jsme ještě neudělali. Až jej uděláme, zjistíme, že cesta k novému životu je mnohem příjemnější než cesta, po které se vydáváme dnes a která spolehlivě směřuje k dystopii.