Archív značky pro: pocity

Vědci identifikovali nový druh deprese, kterou nazvali „usměvavá deprese“. Člověk se usmívá a vypadá šťastně v době, kdy trpí symptomy deprese. A toto se stále více rozšiřuje.

Lidé jsou v životě zaneprázdněni, mají zaměstnání, děti, rodinu, koníčky a zároveň jsou neustále v depresi. Navenek se usmívají a uvnitř jsou v rozporu.

Zdá se, že to postihuje obrovskou část lidstva, celé masy.

Nacházíme se ve světě, ve kterém se neustále vyvíjí náš egoismus. A co nám vyhovovalo před 1000 lety, nás před 500 lety přestalo uspokojovat. A dnes – již vůbec ne.

Na počátku XX. století byl člověk šťastný, když měl něco k jídlu, co si obléci a kde spát, (platilo to pro většinu lidí), ale dnes to již ukazatelem komfortního stavu není. Egoismus roste a vyžaduje od člověka mnohem více naplnění, a dokonce i takové, o kterém člověk ještě ani neví.

Vždyť je mi špatně, něco ve mně je prázdné! Jedl jsem? Zdá se, že ano. Spal jsem? Spal. Mám kde spát? Ano. Mám co jíst? Ano. Mám oblečení? Ano. Mám práci, mám vše. Co mi chybí? Nevím.

A co člověk postrádá? Pocit naplnění, pocit štěstí. To mu chybí.

Člověk má všechno, a přesto se cítí prázdný.

„Co ti chybí? Řekni mi co. Zapíšu si to a slibuji, že ti to dám.“

„To mi nemůžeš dát. Musím se uvnitř něčím naplnit. Uvnitř mne je vnitřní prázdnota, kterou nemohu ničím naplnit – ani jídlem, pitím, ničím. Můžeš mě lechtat, nezasměji se. Nemám to – naplnění.“

Jak ho může člověk najít?

Nemůže. Protože je v něm nedostatek, pocit vnitřní prázdnoty, kterou v našem světě není možné naplnit.

Můžete ho vzít jako dítě na kolotoč, na procházky, na výlety, můžete mu promítat filmy, zůstane stejný. Bude se dívat, trošku se rozptýlí, ale přesto bude mít pocit, že je to jen únik z prázdnoty. Prázdnotu cítí, mírně se nad ní pozvedne, ale pořád ji cítí a neuteče jí.

Známý rakouský psychiatr a neurolog Viktor Frankl napsal, že základem dobrého psychického zdraví je nalezení smyslu života. Je nalezení smyslu života nezbytné?
V naší době je nalezení smyslu života nezbytné. Dříve spočíval smysl života v přežití.

Nějakou dobu jsem žil v Litvě. Lidé, kteří pamatovali sovětskou vládu, popisovali, jak to bylo vše uspořádáno.

Ráno se jde do práce, pracuje se zpravidla neustále, protože je to malinká země. Máš štěstí, když máš práci, peníze dostaneš hned ten den, můžeš koupit něco k jídlu a rodina má co jíst. Tak žila většina obyčejných, nikoliv bohatých lidí. Takovým způsobem lidé žili. Když měl člověk denní výdělek a měl čím nakrmit rodinu a sebe, byl šťastný.

Uplynulo 50 let. Může být dnes takový způsob života považován moderním člověkem za šťastný – aby ráno nevěděl, kde bude pracovat a nevěděl, zda večer bude mít jídlo pro rodinu? Ne, dnešní člověk potřebuje spoustu věcí.

Jeho egoismus se stal mnohem větším, mnohem hlubším. Musí vědět, kolik si vydělá, kdy dostane zaplaceno, co si za to koupí, kam pojede na dovolenou, kde se může pobavit, kde budou studovat jeho děti, jaký bude mít důchod, vše.

To znamená, že se o to musí postarat sám.
Potřeby člověka se natolik zvýšily (a nemůže s tím nic udělat, neboť se takto rozvinul jeho vnitřní egoismus, a není to tím, že by byl člověk rozmazlený), že dnes nemůže být šťastný, když dostane nějakou minimální část požadovaného naplnění.

Dokonce ani samotný člověk neví, co chce. Tato deprese postihuje téměř všechny třídy společnosti.

Kde je cesta z toho bludiště života?

Nevím. Ale pamatuji si, že i já jsem byl takový a že mi bylo těžko. V takovém polodepresivním stavu jsem byl během svého dětství a mládí, než jsem našel seriózní zájem o kabalu.

Nevěděl jsem, čím se naplnit, proč existuji. Bylo to vše vymyšlené proto, abych musel nést toto břemeno života? Proč? Kvůli čemu? To je nejhorší! Když ráno vstaneš a ptáš se, proč jsem se vzbudil? Proč jsem vstal?

A tyto stavy mají lidé, kteří jsou duchovně výše nebo se musí duchovně pozvednout, dokonce i kabalisté, protože se u nich projevují nové požadavky, které poté realizují, a takto stoupají po duchovních stupních k vyššímu poznání.

Ale když v sobě člověk odhalí tuto prázdnotu, která potřebuje naplnit, čím naplnit – ještě neví, pak je ve stavu, který je obecně definován jako deprese, i když to deprese není.

Pro kabalisty to není deprese, milují tyto stavy, protože již předem vědí, že je naplní, že v této prázdnotě dosáhnou pocitu Vyššího světa.

Nacházíme se v generaci, kdy lidé pociťují tuto prázdnotu, tyto požadavky, tyto obrovské touhy, ale v našem světě pro ně nemohou najít žádnou náplň. Náplň je třeba přijmout z následující úrovně.

Nehovoříme o klinické depresi, která je duševním onemocněním. Jaký je recept na štěstí nebo na to, abychom se dostali z této usměvavé deprese či sklíčenosti?

Klín se vyráží klínem. Jinak to nejde. Pro tento vnitřní požadavek prázdnoty musíme najít naplnění. A ten tkví ve smyslu života.

A lidé se v zásadě ptají právě na to. Ale i když se neptají, tato otázka v nich existuje. Je to otázka, která je trápí a bojí se si ji přiznat. Člověk se bojí přiznat sám sobě, že neví, proč žije, a to je přesně to, co mu bere energii k životu.

Proč se bojí? Protože neexistuje odpověď. A ocitne se před prázdnotou.
Prakticky mě to ničí jako rozumnou bytost, která uvažuje rozumně, ví – proč žije. Pokud si řeknu, že nevím, proč existuji, tak jsem v principu nic. A z toho je mi špatně. Lehnu si a nemůžu vstát.

Co je tedy pro člověka smyslem života?

Smyslem života je odhalit náš duchovní kořen, ve kterém existujeme věčně. Dočasně se noříme do našeho pozemského světa, abychom s jeho pomocí mohli stoupat ještě výše. Musíme poznat celý systém a být v něm účastni.

Pak člověk na sobě začne duchovně pracovat. Odhaluje Vyšší svět, systém řízení, systém vesmíru, a vidí, co musí udělat proto, aby každou minutu sám sebe pocítil jako toho, kdo realizuje obrovský plán!

Odhaluje jej všemi svými pocity, celou svou duší, pohlcuje do sebe celý vesmír, cítí se být jeho části, spolupracuje s ním. Působí na svět a svět působí na něho.

A tady začíná jeho veliká hra jako dítěte s hračkami. Zaujme ho. Samozřejmě to není snadné a není to hned, ale v zásadě, pokud již začíná chápat, že je to pro něho předurčeno, je to již velký pokrok.

Nejdůležitější je cítit se před dveřmi, stát těsně před nimi a tehdy se otevřou.