Uplynulo přesně 50 let od doby, kdy se konal slavný rockový festival „Woodstock“, který symbolizuje éru hippies: mír a lásku, svobodné vztahy, takzvané „děti květin“.
Tu dobu si dobře pamatuji. Tehdy jsem byl student. A dokonce i v Rusku, kde existovala velmi uzavřená společnost a kde všechno podléhalo přísnému režimu, přineslo toto hnutí pocit určité svobody a naděje, že směřujeme k dobrému světu, kde se všichni budou navzájem milovat.
Bylo to velmi naivní a laskavé hnutí. Lidé se nestyděli otevřeně vyjadřovat svůj láskyplný přístup k ostatním. Vzpomínám si, jak mladí tancovali na náměstí v Petrohradě (Leningradě). V té době jsem již dokončoval studia na univerzitě a uvažoval jsem o odjezdu z Ruska do Izraele, ale tuto zvláštní atmosféru si pamatuji.
Bylo to velmi naivní, svým způsobem je však trochu naivní každá éra. Lidé se staví k životu naivně i dnes, neznají jeho cíl, přitom však trpí, bojují o přežití. Dnes lidé z naivity pláčou a tehdy se naivně smáli a radovali – to je veškerý rozdíl. Jedno i druhé je naivní, neboť nevědí, kvůli čemu žijí.
Hippies zaplnili nedostatek poznání smyslu života radostí a dnes lidé tuto prázdnotu zaplňují slzami. Co je tedy lepší? Na jedné straně je lepší se radovat než plakat, ale na druhé straně je pláč dobrý, protože člověka nakonec přivádí k hledání řešení.
Hnutí hippies je protestem mladých lidí proti společnosti založené na konkurenci, proti ochotě se uspokojit málem, je to touha po lásce, po svobodě každého jednat podle svého přání.
Mládež se chtěla vymanit ze zastaralého rámce, který byl velmi těsný, kapitalistický, spotřebitelský, uzavřený. Chtěli svobodu. Pro vládnoucí režimy bylo velmi obtížné proti nim bojovat, dokonce i v Rusku s jeho KGB, vždyť v podstatě nechtěli nikomu dělat nic špatného.
Bylo to období průniku člověka do vesmíru, kdy lidstvo začalo přemýšlet o tom, co je nad planetou Země. A byla to tehdy zvláštní atmosféra. Za ta léta ovšem čas odvedl svou práci, hippies vyrostli, oženili se, narodily se jim děti a uvědomili si, že si musí vydělávat na živobytí. Staré ideály zemřely.
Radost je dobrá, cíl stvoření však nespočívá v tom, aby se lidé prostě jen radovali, nýbrž v tom, aby dosáhli skutečného smyslu života. Lidstvu byla dána na krátký čas možnost, aby se těšilo z pociťování toho, jak je hezké se k sobě navzájem dobře chovat. Jako by dali každému drogu. Celý svět byl tímto dojmem ohromen, dokonce ani politici nejednali tak krutě a toto hnutí okamžitě nezakázali.
Svět obdržel příklad toho, jak je možné žít v míru a lásce. Bylo to, jako by přišla teplá vlna, která vystřídala studenou. Z toho se učíme, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem. Bylo to naivní, dětské rozhodnutí, ale dnešní svět potřebuje něco vážnějšího: musí si vybudovat svoje vlastní spojení. Pak to bude skutečný elixír života, ne droga.
Musíme se pozvednout na úroveň odevzdání, lásky a jednoty, ale ne jako před padesáti lety – jakoby pod vlivem drogy rozprášené shora, díky které lidé náhle začali tančit a zpívat na náměstích.
Pokud známe cíl a důvod, proč se sjednocujeme, pak tuto sílu v nás sami vytváříme a dospějeme ke stejnému pocitu. Cíl spočívá v tom, abychom společně na základě probuzení zdola mezi sebou vytvořili pouto, které nám poskytne radost. Uvnitř této radosti odhalíme velkolepý život.
Před padesáti lety nás jakoby shora trochu pozvedli, trošičku nás vytáhli z egoismu na vršek tohoto světa. A nyní takové pozvednutí musíme vyvolat sami na základě šíření vědy kabaly.
Tehdy přišla touha po spojení shora a nyní ji musíme vygenerovat zdola. Současná generace vůbec není jako „děti květin“ – je velmi cynická. A právě díky tomuto cynismu může stoupat vzhůru a vědomě se nad svůj cynismus pozvedávat.
Mezi těmito dvěma vrstvami – vnitřním, cynickým egoismem a altruismem a láskou nad ním – najdeme sami sebe v pravé podobě. „Všechny zločiny přikryje láska.“ Jsou zločiny: cynismus, sobectví a nad nimi stavíme vyšší stav pomocí Vyšší síly. A pak květiny nebudou jenom namalované a naivní, ale skutečné.
